Bílý pokoj

Kapitola 19

        MAREK

Marek seděl uprostřed noci na své palandě. Nemohl opět spát. Před několika dny se mu zdál divný sen. Byl přivázán ke křeslu, kde skoro nic neslyšel, pouze svůj dech. Najednou však celým jeho tělem začala procházet nesnesitelná mrazivá bolest. Byla k nevydržení, spínal se a kroutil. Najednou bolest ustala a on se probudil celý mokrý od potu a slz bolesti. Tu noc už neusnul a ani tu další. Další noc se mu usnout podařilo, avšak neustále se probouzel a měl zlé sny. I dnes se probudil ještě stále za tmy a bál se jít spát znovu. Dnes však spal nejdýl za posledních pár nocí. Dokonce se cítil i trochu odpočatý. Nevěděl co ten sen znamenal, ale stále se mu přehrával v hlavě. Lehnul na polštář a poslouchal pravidelné dýchání Skřítka spícího na své posteli. Rozhodl se, že se ještě jednou pokusí usnout a tak zavřel oči a snažil se na nic nemyslet. Bez úspěchu. Otevřel oči, až když se ozval vězeňský rozhlas oznamující snídani a brzké služby. Na snídani toho moc nesnědl. Stále si na podobné kašovité jídla nezvykl a rozhodl se, že si na ně taky zvykat nebude, jelikož tu nehodlal zůstat dlouho. Rozhodl se, že uteče ať to provede jakkoliv, za žádnou cenu tu nezůstane. Ani ne proto, že by tu na něj byly zlí, právě naopak. Všichni jsou až prapodivně milí a to bylo k nevydržení. Marek na takovéhle zacházení nebyl zvyklý a bylo smutné, že cítil, že se tu má lépe než venku. Avšak cítil, že jeho vztek může velmi rychle přerůst opět v zabijácké řádění a v tomhle příjemném prostředí je to větší pravděpodobnost, že se tak opravdu stane. Opravdu mimo jídlo a tvrdou postel to tu nebylo nijak zlé. Všichni jsou vlastně velcí kámoši. Snažili se udělat kámoše i z Marka, ale on si uvědomoval, že se s nimi nemůže stýkal tolik, jelikož čím více se budou potkávat, tím spíš někomu ublíží, nebo dokonce snad i zabije. Za celou dobu tu nespatřil ani jednu potyčku mezi vězni. Policejní dozor tu skoro nebyl potřeba. Také i oni byli pohodoví. Rádi si popovídali s vězněma a sázeli se spolu o cigarety a jiné věci. Sám Marek se stal terčem spousty sázek, jak mezi policisty, tak mezi samotnými vězni. Celé vězení ho překvapilo. vždy slyšel jak se tam mezi sebou všichni hádají a perou, vznikají nové gangy a obchodují s látkami, které by ve vězení vlastně vůbec neměli být. Jako jediný málem vyvolal několik bitek, respektive choval se tak, že kdekoliv jinde by z toho bita okamžitě vzešla, ale tady na to nikdo nebyl zvyklý a tak to nebrali vážně. To vlastně Marka pokaždé naštvalo ještě víc a vždy se musel jít uklidnit na záchod, aby tam někomu nevrazil nůž do zad. Málem se mu to vlastně stalo. Jeden den, když měl službu v kuchyni tak spatřil to jak kuchař vaří ty nechutné šlichty a začal mu za to nadávat. Kuchař se pouze smál a odpovídal, že si zvykne. Marek sebral nůž a plížil se za ním. Kdyby ho nezavolali na další práci tak by ho určitě bodnul. Rozhodl se tedy, že využije strážných, kteří si zvykly na každodenní klid a tím pádem otupěli a uteče odsud. Už měl v hlavě plán a zbývalo mu ho pouze zrealizovat. Dnes s tím chtěl začít. Měl službu v kuchyni a on si uvědomil, že jakmile uteče, tak žádné jídlo asi mít nebude a tak by bylo fajn nějaké sehnat. Dnes měla být k obědu žemlovka, což je jídlo o kterém nikdy dřív neslyšel. Když se však zeptal Skřítka co to je, tak se zasmál a řekl, že je to hlavní specialita hlavního kuchaře, že to jsou víceméně nastrouhaná jablka se skořicí v rozmočeném rohlíku. Když viděl přípravu, uvědomil si že měl Skřítek víceméně pravdu. Rohlíky a chleba se namáčeli v jakési tekutině z mléka a cukru a dávali se na velké kovové plechy, kde se zasypali jablkama. Celkový výsledek vypadal strašně, ale Marek mohl alespoň využít příležitosti dobře skladné potraviny, ze které se venku v lese , alespoň trochu nají. Strouhal veliká červená, potlučená jablka a koukal se po všech ostatních vězních a kuchařích, zdali ho nikdo nepozoruje. Dlouho čekal. Vždy se objevil nějaký kuchař či dozor, který procházel mezi nimi a trestal mlsné jazyky, které ochutnávali jídlo dopředu. ,,U jídla jsou více pozorní, než kdekoli jinde." pomyslel si ponuře Marek, ale byl si vědom, že to mu hodně pomůže. Konečně se naskytla příležitost, kdy jiný vězeň kousl do jablka a policista k němu okamžitě přiběhl. V ten moment rychle strčil celé jablko do kapsy od kalhot. Kapsy byly velké a nešlo poznat, že v nich něco skrývá. Za celou službu se mu podařilo ukrást tři jablka a dva krajíce chleba. Po službě šel do jídelny za ostatními a čekal, ve frontě než mu někdo naservíruje, tohle strašně vypadající jídlo. Když vzal první sousto do pusy, tak si ani neuvědomil, že je to vlastně i celkem dobré. V myšlenkách byl u plánu svého útěku. Za těch pár dní co tu je, sledoval každý den nákladní auta, která vyjížděla hlavní bránou z věznice. Odjížděli vždy ve zhruba stejnou večerní dobu a prohlídky vždy vypadali stejně. Sledovali po celou dobu nakládání toho co bylo zrovna potřeba, jako je špinavé prádlo nebo odpady. Jakmile bylo vše naloženo hlídka nakoukla do závěsu , jehož stěny byly tvořeny pouze látkou přehozenou a upevněnou na kovové kostře. Pak nahlédli dovnitř dlouhými zrcadly na tyči, aby viděli i za rohem, ale bylo to pouze takové ležérní, jakoby jen protože to někdo řekl. Toho hodlal Marek využít hlavně. Otupělost hlídačů bude jeho nejsilnější zbraň. Hodlal to provést již dnes večer. Chyběl mu však jeden podstatný detail. zatím nevěděl, jak se dostat mimo celu. Napadlo ho, že řekne, že mu je zle a půjde spát a místo toho pouze narafičí vycpanou postel, aby to vypadalo že je v ní. Došlo mu však brzy, že takhle hloupý asi úplně nebudou. Líhl se mu v hlavě jeden nápad, avšak zatím nevěděl, jak ho vytvoří v reálnou věc. Příležitost se mu naskytla hned po obědě. Jelikož Marek do sebe naházel celou žemlovku opravdu rychle, tak si šel k sobě do cely schovat potraviny, které se mu dnes podařilo uloupit v kuchyni. Když vešel do hlavní místnosti, kde zatím absolutně nikdo nebyl, mimo pár dozorců, kteří si však povídali mezi sebou, spatřil jednoho osamělého dozorce spát hned u vchodu na židli. Seděl tam rozvalený, jak kdyby mu patřil celý vchod a vůbec nic nevnímal. Asi nečekal, že přijde někdo z obědu tak brzy a rovnou sem. Markovi padly do očí klíče, které měl na opasku. Věděl, že šance, že zrovna tyto klíče budou patřit od jeho cely je téměř nulová, avšak spatřil tam jeden klíč, který už párkrát zahlédl. Byl to klíč, kterým se otevírali dveře z boku budovy. Jednou když měl službu s prádlem, tak spatřil co je uvnitř. Byl to pokoj hlídačů a zároveň něco jako recepce. Zkrátka stál tam pult, na kterém byly zavěšené všelijaké klíče. Marek sice nespatřil, jaké přesně klíče tam jsou avšak něco mu říkalo, že klíč od cely tam bude. Opatrně se přiblížil k spícímu policistovi a porozhlédnul se, jestli ho nikdo nesleduje. Pouze další hlídači v místnosti by si ho mohli všimnou a ti byli zabraní do svého hovoru a tak, Marek rychle a potichu šáhl po klíči a v rychlosti jej odepnul. Dozorce se zavrtěl, ale jeho dech zůstal v pravidelném oddechování. Marek rychle vyběhl z budovy a zalezl  za roh k oněm dveřím. S hrůzou sledoval dveře a uvědomil si, že nemá jak zjistit, jestli je někdo uvnitř. Potichu poslouchal za dveřmi, ale nikoho neslyšel. Nahlas polkl a odemknul dveře. ,,Snad poprvé v životě mám konečně štěstí." Pomyslel si Marek když se ujistil, že v místnosti nikdo není. Rychle se vrhnul k pultu a začal hledat číslo jeho cely. Zde byla druhá část, kde mohl celý jeho plán ztroskotat, jestli se zde nenacházejí klíče a cel tak je konec. Zaradoval se, když spatřil číslo 13 na jednom z klíčů a rychle ho nahmátl a pelášil pryč z místnosti. Zamkl za sebou a vracel se zpět. ,,Teď mi ještě zbývá vrátit klíč policistovi a je to prozatím v suchu." zaradoval se Marek, jelikož mu vše vychází přesně podle plánu. Zastavil se, když spatřil, že policista na své židli už není. Vzbudili ho vězni, kteří se vraceli z obědu a Marek je začal znovu proklínat za jejich přátelské povahy. Spatřil ho jak diskutuje s dvěma vězněma. ,, Kdyby jen aspoň chvíli mlčeli a nedělali problémy." Naštval se Marek, ale zavčas si uvědomil, že rudne vztekem víc a víc a měl by se rychle uklidnit. ,,Za chvíli budu pryč, jen tohle ještě musím chvíli vydržet." řekl si a snažil se uklidnit. Přemýšlel co udělat, jelikož policista si určitě všimne, že mu ten klíč chybí. Prošel okolo a dělal, že zakopl o vlastní nohu. Spadl na zem přímo k nohám policistů, který se pro něj sehnul, aby mu pomohl vstát. V tom momentě strčil Marek tajně klíč do policajtovi kapsy. ,, Asi se bude divit, proč nejsou na klíčích, ale nedá se nic dělat." uvědomil si Marek a s poděkováním odešel do své cely. ,, Už mi jen chybí utéct." pomyslel si ,,Jen"

11.6. 1:11:49