Bílý pokoj

Kapitola 10

      MAREK

Marek se vzbudil tam, kde včera usnul. Tedy na zemi opřený o stěnu jeho bytečku. Hned poté co se probudil si vzpomněl na to co se stalo poslední noc. Zavraždil dva lidi. Dokázal si vzpomenou na každý detail, který včera prožil. Každou ránu, kterou zasadil onomu muži a tu jedinou, jež skolila neznámou ženu. Viděl skoro živě stříkající krev. Pohlédnul na sebe všiml si, že je celý od krve. I on byl zraněný, avšak rána na hlavě mu dávno přestala krvácet a uschla mu tam do velkého strupu. Samotná krev se změnila z jasně rudé, jak si ji pamatoval, do tmavě červené. Příšerně páchl. Kovový pach naplnil celou místnost a zdrojem nebyl nikdo jiný, než samotný Marek. Oblečení mělo hnědou barvu a bylo těžké jak bylo nasáklé krví. Marek se začal vyslékat. Hodil krvavé oblečení do koše a sám se postavil nahý před zrcadlo. Celé jeho tělo bylo od krve. Markovi se nahrnuly slzy do očí a pomalu přešel do sprchového koutu. Zapnul teplou vodu a nahlas vykřikl, když si uvědomil, že to s teplotou přehnal a opařil se. Za chvíli si však na teplotu zvykl a sednul si nechajíc teplou vodu pomalu stékat po jeho těle. Za chvíli se k teplé vodě přidala i voda slaná, když už to Marek dále nevydržel a začal hlasitě brečet. Nyní si vzpomínal na vše ještě živěji a nadával si co to vlastně udělal. Poslední dobou se sám vůbec nepoznává. Ovládá ho vztek a dělá věci zbrkle, aniž by o nich stihl přemýšlet. Poslední celý měsíc je takový. ,,Nikdy jsem nebyl takhle cholerický, tak proč se to mění ty blbče" pokračoval v nadávání. I přes horkou vodu se neskutečně třásl. Ne že by mu byla zima, ale bál se sám sebe. Marek byl vždy klidný a vyrovnaný, každopádně to se teď mění. Nedokáže se ovládat, vztek mluví a chová se za něj. Nevěděl co má dělat. ,,Zavraždil jsem sakra dva lidi." Chtěl zařvat se svých plných plic, uvědomil si však, že křičet tato slova nemusí být nejlepší nápad a tak dál pouze brečel v tichu třásl se a nadával na sebe. Když se alespoň trochu uklidnil umyl se konečně od vší té krve a pomalu sledoval růžový potok pomalu odtékat do odpadu. Poté se usušil a pouze ve spodním prádle vlezl do postele, kde se schoulil a začal přemýšlet, co bude dělat dál. Začal se strašně nenávidět a měl sto chutí ukončit svůj život. Skoro by to byl býval udělal, kdyby nedostal další záchvat nezastavitelného třasu. Nakonec pouze došel do kuchyně, kde sebral nůž a přitiskl ostří nože na svou ruku. Nechtěl to udělat, ale vzpomněl si na tu ženu, která ho ani neznala a on ji nemilosrdně zabil. Přitlačil nůž na ruku, kde se objevil tenký pramínek krve, který začal pomalu stékat dál až ke konečkům prstů a pomalu začal kapat na zem. Když se podíval řádně na svou ránu, málem se na místě pozvracel. Už nemohl vydržet zírat na jakoukoliv krev. Se zařinčením nůž dopadl na zem, kam ho vší silou hodil. Nůž to nevydržel a roztříštil se na dva kusy. V rychlosti si ošetřil svoje zranění a potom se opět posadil na  zem ke stěně. Podíval se na své ruce a pomyslel si ,, těmito rukama jsem je zabil a ani je nedokážu potrestat." Podíval se ven z okna a viděl červeno-růžové červánky, které oznamovaly brzký západ slunce. Skoro až přeskočil k oknu a zavřel záclony, aby mu červánky nemohli připomínat neustále tu krev, kterou prolil. Nechtěl jít ven, ale musel se jít projít, avšak při pomyšlení, že by třeba zase mohl někomu ublížit sebou radši opět hodil na postel. Nevěděl co se sebou udělá. Bál se sám sebe. V posteli nevydržel dlouho. Opět vstal a začal nervózně pochodoval po domě. Ani si neuvědomil že místa, kde se zastaví se mění každou chvíli, to vlastně bylo to poslední co ho zajímalo. Bál se že každou chvíli někdo zaklepe na dveře a v nich se objeví policie s napřaženými pistolemi a při jejich setkání nebudou váhat a budou okamžitě střílet. Věděl že tohle policie nedělá, avšak myslel si že se to může stát, ba dokonce že si to zaslouží. V ten moment si skoro přál, aby policie opravdu přijela a nasypala do něj tolik kulek, kolik jen budou mít. Představil si však tu bolest, kterou by musel projít a zjistil, že vlastně opravdu chce žít. ,,Ještě nechci umřít, Musím žít dál, jinak to nejde. Musím přežít, prostě musím." pronesl plačtivě a rychle si utřel slzy z očí dřív než se spustil další potok slz. Prudce otočil hlavou ke dveřím, když uslyšel jejich otevírání a postavil se do bojové pozice. Marek začínal šílet. Dveře byly stále zavřené a na petlici zamčené. Člověk slyší a vidí to co si přeje nebo co si myslí že by měl vidět či slyšet. Tohle nebyla výjimka. Marek i přes to přešel k oknu a opatrně nahlédnul na ulici osvětlenou pouličními lampami. Venku už byla sice tma ale v pravdě tam nikdo samozřejmě nebyl. Marek poodstoupil od okna a zhluboka si oddychnul. Znepokojila ho však ta bojová póza, kterou tam tak pohotově udělal a potvrdil si myšlenku že jestli se potká s nějakou živou bytostí, tak to s ní nedopadne dobře a podruhé si oddychl, že zůstal doma a nešel pryč z domu. Rozhodl se, že to nenechá všechno jen tak být a že rozhodně udělá přítrž té jeho cholerické nové povaze. Nevěděl však jak začít a tak začal přemýšlet, kdy začal být takovýhle. Asi před čtyřmi týdny si vzpomněl jak měl špatný den, na konci toho dne ho kousl pes a on se na něj naštval a několikrát ho kopnul. Později mu ho bylo líto a tak mu koupil velkou kost, ale pořád to byl hodně agresivní čin. Snažil se vzpomenout na další podobné činy a našel jich pěknou řádku ale stále nevěděl co s tím vlastně hodlá udělat, vlastně jediné na co přišel bylo to jak špatný člověk je a že je na tom možná ještě hůře než si myslel. ,,horší už ale vlastně asi být nemůžu. Vždyť jsem vrah!" připomněl si. Radši rychle přestal nad tímhle přemýšlet a smířil se s rozhodnutím, že zůstane ve svém bytě dokud nebude mít pocit, že nikomu dalšímu neublíží. Zakručelo mu v břiše a řekl si v duchu, že to možná nebude tak jednoduché. Prohledal celý byt, jestli náhodou nenajde něco k jídlu. Kromě starých sušenek nic pořádného nenajedl a tak se k nim posadil a začal jíst alespoň tohle. Když snědl půl balení podíval se pořádně co to vlastně je za sušenky a zatajil se mu dech. Na tyhle sušenky si okamžitě vzpomněl. Viděl je pouze na zlomek vteřiny, ale Marek si opravdu pamatuje každý detail, který té noci viděl a tyhle sušenky stály nachystané na kuchyňské lince společně s tácem jídla, o tom asi mluvila žena, předtím než vyšla z ložnice. V ten moment kdy si to uvědomil se mu vrátily jeho deprese doprovázené třasem. Marek nedokázal dále jíst naštvaně je odhodil a vzpomněl si proč vlastně je oba zavraždil. ,, Vždyť ten hajzl si to naprosto zasloužil. Udělal jsem správně co tu brečím jak děcko" Naštval se jak na sebe tak hlavně na bývalého přítele Kateřiny. Dále si představoval co všechno ten muž musel provádět za zády Markovi tajné lásky a najednou toho nelitoval tolik. Dokonce se i cítil trochu dobře. Jistě, tu ženu zabít nemusel, ale vlastně si to taky zasloužila. Jestli chodila s takovým debilem, tak sama musela být úplně pitomá. Najednou se na celou svoji situaci začal koukat úplně jinak. Nikdo ho u vraždy nepoznal, s osobama nemá nic společného. Není důvod, aby ho policie vůbec podezřívala. Vlastně udělal dobře. Usmál se. Najednou spadl ze židle a začal těžce oddechovat. ,, Co to povídám! Vždyť jsem vrah! V jakém vesmíru bych tímto činem mohl udělat dobře! Co jsem to za zrůdu." Rozbrečel se a přešel k zrcadlu a podíval se na sebe. Prudce udeřil zrcadlo pěstí a na něm se objevila velká pavučina rozbitého skla. Podíval se přes rozbité zrcadlo opět na sebe a opět se usmál. ,, Ale ano, udělal jsem dobře. Vykonal jsem vlastně dobrý skutek světu a hlavně Kateřině." 

3.6. 1:33:16