Bílý pokoj

Kapitola 4

TEREZA

Tereza seděla nervózně ve velkém měkkém hnědém křesle a mnula si klouby na rukou, ani si neuvědomila že to dělá, ale nevěděla co ji tu čeká. Seděla tu tak už asi 20 minut, ale ona čas vůbec nevnímala. Byla stále v myšlenkách u toho co viděla 2 týdny zpátky oné noci. Krev. Tělo starce na podlaze v domě, který ji přišel povědomý ale nikdy v něm nebyla tím si byla jistá. V této vzdálenější vesnici ještě nikdy nebyla. Dále ostrý zakrvácený nůž na který klekla. Při této vzpomínce si nahmatala ránu která tam doposud ležela. V cestě ji zavazela náplast, kterou byla rána ošetřená. Zranění nijak vážné, ale krvácela dlouho a ztratila poměrně dost krve, a tak strávila celé dva týdny v nemocnici jen pro jistotu. V nemocnici si vzpomněla na svojí nemocnou babičku, kterou nechala doma. Ujistili ji však že je v pořádku, hned dala poslat pro jejich hodnou sousedku Markétu, která se o ni doposud stará. Doma ještě nebyla, jelikož ji našli na místě činu v době vraždy, tak to z ní samozřejmě dělá hlavní podezřelou. Při tomto pomyšlení se dala do pláče. ,, já jsem přece nikoho nezabila, nemohla jsem, ani bych to nedokázala." potichu pronesla sama sobě. Sama ale netušila co dělala nad mrtvým tělem a jak se tam vlastně dostala v první řadě. Snažila se přijít na tu záhadu, která by ji tu mohla hodně pomoct, ale nic ji nenapadlo. ,,Taky jestli jsem hlavní podezřelá, tak jak to že nejsem v poutech pod dozorem deseti policistů?" Při těchto myšlenkách si ani nevšimla muže v bílém plášti, který vstoupil do místnosti s velkými pevnými deskami v rukou. Muž ji chvíli pozoroval a poté se upozornil hlasitým zakašláním. Tereza úlekem skoro vyskočila z křesla a nahlas vyjekla, než se podívala na muže, který si začal něco zapisovat do svých desek. ,, Jmenuji se Jiří Holub" představil se a podal ruku Tereze. ,, Ty jsi Tereza Opálová že je to tak" doplnil vstřícně a usmál se na ni velikým širokým úsměvem. Hned si všimla jak má krásné bílé zuby. Nikdy čistější a bělejší zuby neviděla. Celkově působil na první dojem skvěle a mile. Tereza mu opatrně podala svoji ruku a pomalu přikývla na souhlas. Pomalu se začala vracet zpátky do přítomnosti a uvědomila si, kde se vlastně nachází. Psychiatrie uprostřed města kterou vídala po cestě ze školy. Psychiatr Jiří Holub si opatrně, aby jí nevylekal ještě více, sedl do křesla naproti ní a znovu se usmál. ,, Pamatuješ co se stalo před čtrnácti dny?" zeptal se a čekal na odpověď. Tereza stále neschopna smysluplně mluvit opět v tichosti zakývala hlavou a při myšlence, na kterou ji přivodil psychiatr, se jí opět nahrnuli do očí slzy. Chvíli pak seděli v klidu trapně naproti sobě aby se mohla v pořádku uklidnit a poté, když Jiří usoudil že nejlepší bude když se zeptá přímo, spustil otázku na kterou Tereza čekala. ,, Spáchala si tuhle vraždu ty?" Tereze se konečně podařilo vyslovit jedno slovo ,, ne." Bylo tiché, ale psychiatr ji slyšel a souhlasně zakýval hlavou. ,, Ano, na noži, který byl vražednou zbraní nebyly tvoje otisky prstů. Otisky byly větší a vůbec se neshodovaly." Tereza si oddechla a vypustila veškerý vzduch, který zadržovala po celou dobu, kdy psychiatr mluvil. ,, Avšak!" spustil znovu muž. ,, to nemění nic na tom že jsi byla na místě činu, a to z tebe dělá hlavní podezřelou a i když jsi samotnou vraždu pravděpodobně nespáchala." na chvíli se odmlčel a viděl jak se na něj dívka zděšeně podívala. ,, Neznamená to že jsi nemohla být spolupachatel. Zatím jsme ti nenašli žádné alibi. Pověz mi tedy prosím. Jak si se ocitla v domě toho muže?" Tereza dlouho mlčela. Opravdu nevěděla sama do vlastně se stalo a odpověď neznala. Psychiatr viděl mohutnou vrásku na čele, která se jí udělala u hlubokého přemýšlení. Poté mu odpověděla.: ,, Já- já nevím opravdu." podívala se sklesle na psychiatra a ten si ji pořádně celou prohlédl a poté nakoukl do svých poznámek o této dívce. Překvapilo ho že těch informací tam není dostatek a hlavně chybí ty základní, jako je datum a místo narození a tak se jí na to zeptal. Myslel si že když změní téma dívce se bude poté snadněji odpovídat a třeba si i na něco vzpomene. Terezu však náhlá změna otázky zaskočila a musela opět dlouho přemýšlet a stejně nakonec odpověděla že to neví že si nic nepamatuje. ,, Zajisté." navazoval na konverzaci Jiří Holub. ,, Prožila jste pravděpodobně evidentně velký šok, je pravděpodobné že si na nic nevzpomínáte. Přesto se vás musím ptát dál. Třeba si na něco vzpomenete"

17.5. 44:15

Tereza přitakala sovy ,, snad" i když moc přesvědčivě tedy nezněla. Následovaly otázky typu jako jsou kde studuje, jak se jí líbí ve městě a co například dělají její rodiče. Na to již odpověď znala.,, Mí rodiče zemřeli, bydlím teď se svojí babičkou tady nedaleko. Naneštěstí je teď nemocná a nevím jak dlouho ještě-." odmlčela se na chvíli a hledala odvahu pokračovat dál, jelikož nechtěla své obavy pronést nahlas, protože by se třeba možná mohly stát pravdou. Psychiatr chápavě přikývnul a posunul ji krabičku s kapesníky blíže k tělu. Tereza se hned pro jeden natáhla a začala si utírat své slzy, které se ji opět řinuly po tváři. Psychiatrovi bylo dívky velice líto, ale takovéhle situace lidí zažil již mnohokrát a všichni to překonali a on věděl že tato mladá sedmnáctiletá žena to jistě taky vše zvládne. Rozhodl se že se vrátí zpět k vraždě. ,, Viděla jste někdy toho muže?" a přisunul ji fotku veselého starého pána s širokým úsměvem. Tereza v něm poznala onu mrtvolu a prudce zavrtěla hlavou. ,, Nikdy, tedy alespoň myslím, nemyslím si že bych ho někdy viděla." Psychiatr se s touto odpovědí zatím spokojil a vše si zapsal do černých desek. Už měl poměrně dobrý obrázek o slečně sedící přímo před ní a v duchu si řekl, že si nemyslí, že by tato dívka mohla být spolupachatelem vražedného činu. Stále mu však vrtalo hlavou spoustu otázek. Především ta jak se tam tato dívka dostala. Přemýšlel že by pomalu mohl ukončit toto sezení, ale pak si vzpomněl na Melichara. Melichar byl onen, teď již mrtvý muž. Jeho dobrý přítel a kolega, se kterým pracoval dlouhou řádku let. A tak se rozhodl, že zůstane a zeptá se ještě alespoň na pár otázek. Podíval se na ni a nadechl se aby se ptal dál, než ho vyrušila sama dívka. ,, Já jsem to opravdu nespáchala, přísahám" pronesla smutným tónem a žadonivě se na něj dlouze podívala. Její pohled skoro jakoby prošel skrz něj. Tento pohled se mu vůbec nelíbil, zachoval však klidnou tvář a ujistil ji že jestli to opravdu neudělala tak to buď on nebo někdo jiný zjistí a že se tedy nemusí vůbec bát. ,, A aby k tomu došlo co nejdřív musíš spolupracovat a vzpomenou si na co nejvíc detailů co jenom můžeš." Tereza přikývla a odpověděla že se pokusí. Za tato slova ji muž v bílém pochválil a obdařil svým velkým bílým úsměvem. Chystal se pronést poslední otázku pro dnešní setkání, když se prudce rozevřely dveře do místnosti a v nich se objevila žena. Rovněž v bílém plášti jako Jiří a pronesla k oběma v místnosti slova:,, Její babička" ukázala na Terezu a všimla si jak s očima plnýma očekávání a strachu na ni upřela svůj pohled. ,, Zjistila že tě pustili z nemocnice a chtěla jít hned za tebou, když zjistila že tě podezříváme z vraždy a kde se momentálně nacházíš. Není však ve stavu ve kterém by to byl dobrý nápad a odmítá nás poslouchat. Řekla že pokud ty nedojdeš za ní ona dojde za tebou." Pronesla tentokrát přímo k Tereze, která si oddechla a ponořila se do svého velkého křesla. ,, Taky ti mám vyřídit" promluvila opět žena na dívku. ,, Že ji moc chybíš a že se nemůže dočkat až tě uvidí, a pak dáme co proto těm psychopatům co si tě vzali hned z nemocnice a ani tě nepustili domů." citovala slova její babičky. Dívka se nahlas zasmála a Jiří Holub si uvědomil že ji velmi prospěje vidět se s někým jejím blízkým a odpověděl ženě, která stále stála ve dveřích.,, Mohla by jsi ji prosím odvézt k nim domů a pohlídat ji?" a všiml si jak dívce zazářili oči. ,, Ty ji chceš pustit? tak brzy ? ještě nemáme dobré důkazy toho že je nevinná. " Uvědomila si že tuhle hrubou větu řekla příliš nahlas, ale stála si za svým i přes to že viděla jak dívce pohasl ten plamínek v očích, který se tam před chvílí objevil. ,, Ale ano na chvíli, ať se vidí s babičkou a poté přijede zpět sem. " Žena v plášti se na něj nevěřícně podívala, ale on pouze pokýval hlavou a tak pokrčila rameny a vyzvala Terezu, aby šla za ní. Tereza se po cestě z místnosti otočila na psychiatra a ústy naznačila jediné slovo. ,, Děkuji" poté zmizela ve dveřích, které hlasitě klaply a psychiatr zůstal v místnosti o samotě. Stále se mu však v hlavě ukazoval velký červený vykřičník.

18.5. 48:42 plus 10:00

1:42:57