Bílý pokoj

Kapitola 15

         TEREZA

V moment kdy se Tereza probrala, uvědomila si, že něco není v pořádku. Neví co ale něco určitě. Je u sebe v pokoji v posteli. Za okny je ještě tma a budík ji ještě nezvonil.,, Co mě tedy mohlo probudit?" položila si otázku. Seděla na posteli a přemýšlela co se tak mohlo změnit. Když ji to došlo lekla se a dech se ji zastavil. Babička nechrápe! Babička chrápe vždy. Když nechrápe může to znamenat pouze dvě věci. Buď lepší varianta, Babička nespí, což v tuto noční dobu není pravděpodobné. A nebo druhá a mnohem horší varianta. Babička dostala infarkt. Už se to asi dvakrát stalo. Vždy si toho naštěstí Tereza všimla včas, aby mohla zavolat pomoc. Vyběhla ze svého pokoje a sprintem pádila do ložnice babičky. Když rozevřela dveře, naskytla se varianta číslo tři, se kterou Tereza opravdu nepočítala. Babička v posteli není vůbec, ba dokonce není ani v pokoji. Tereza pobíhala po domě a hledala známky po babičce, avšak nikde nic. Nakonec si všimla lístečku na jídelním stole, kde bylo napsáno něco, co zajisté nenapsala babiččina třepavá ruka. Plná strachu se Tereza podívala na lísteček a nahlas ho četla.:,,Ahoj, tvá babička je u mě v pořádku doma. Lenka." Tereze rychle došlo, kdo ona Lenka je. Lenka je jejich hodná sousedka, která se o babičku starala, když byla u policie. Nechtěla moc Lenku budit, ale přesvědčit se, zdali je babička v pořádku je priorita a tak si oblékla bundu, obula se a vyšla do tmy ven. Hned když vyšla ze dveří, tak si všimla nějakého pohybu poblíž cesty a tak zvolala.:,, Haló, je tam někdo? Babi?" Odpovědi se ji nedostalo a tak si domyslela, že to byla nějaká toulavá kočka nebo nějaký velký pták. Rychle přeběhla k vedlejšímu domu a zazvonila na starý zvonek. Dlouho čekala a až po třetím zazvonění, uslyšela šoupavé kroky mířící ke dveřím. Tereza nervózně poodstoupila ode dveří a čekala, až ji Lenka otevře. Po dlouhém chrastění klíčů v zámku se dveře opravdu otevřeli a ven vykoukla rozespalá Lenka. ,,Ahoj, zlatíčko co by jsi potřebovala teď v tuto dobu" Zeptala se Terezy trochu naštvaně, ale převážně unaveně. ,,Omlouvám se, jen musím vědět, že je babička v pořádku." Lenka se na ni smutně podívala a řekla.: .. vždyť jsem ti nechala vzkaz, že je v pořádku u mě."

6.6. 20:12

Tereza se na ni smutně podívala a Lenka se hluboce nadechla. „jestli chceš pojď dál, ale tvoje babička je v pořádku a spí."  Terka tedy s dovolením vběhla do domu a koukla se na spící babičku ve velké posteli. Až tehdy ji opadly poslední zbytky kamene se srdce a uklidnila se. Lenka pomalu došla za ní a zašeptala ji do ucha.:„ Babička tě nemohla najít od té doby co jsi odešla do školy, myslela si, že tě někdo unesl, ale řekli ji, že jsi ve škole byla. Když si však nepřišla domů a babička tě neviděla celý den tak se o tebe bála a vydala se tě hledat. Že prý se to stává poslední dobou casteji, že prostě zmizíš a nedáš o sobě vědět." Vysvětlovala ji Lenka. ,, Já ji pak zahlédla z okna jak se plahočí ven a tak jsem ji vzala k sobě a tohle mi řekla." Dodala ještě naposled. ,,vždyť jsem byla celou dobu ve svém pokoji " odvětila ji zmateně Tereza. Na to Lenka pouze pokrčila rameny a řekla, že zjistila, že ji nemohla najít nikde v domě a tak vyšla hledat ven. Tereza teda napsala babičce vzkaz na papírek a nechala ho ležet na stole. Poděkovala unavené lence, která byla příliš unavená na to, aby ji řádně odpověděla a tak pouze přikývla a vyhnala Terezu ven se slovy, aby ještě šla spát a nebo aspoň nechat vyspat se ji. Tereza se vrátila zpátky domů a všimla si  budíku, který měl za 4 minuty zvonit a tak ho předem vypla a šla se chystat do školy. Jelikož už byla nějakou dobu vzhůru tak se nachystala opravdu rychle a za 20 minut již stála s batohem na chodníku kráčejíc na druhou stranu města, kde se nacházela její škola.

14:19

Po dobu celé cesty měla opět pocit, jakože ji někdo sleduje a neustále se otáčela, zdali někoho nespatří. Nikoho však neviděla a tak nevěděla, jestli si to prostě nevymýšlí, jestli není stále vystrašená z toho, že se bála o babičku. Po chvíli se rozhodla, že počká na rohu uličky a třeba uvidí. Pokud ji někdo sleduje, tak bude muset projít stejnou uličkou, a když na něj nebo ní počká za rohem, kde ji neuvidí tak se srazí. ,, I když nevím jestli to je zrovna dobrý nápad." pomyslela si a zastavila se na rohu temné uličky, která sice nevedla ke škole, ale k jejímu plánu poslouží stejně dobře jako každá jiná. Navíc vyšla s předstihem, takže školu stihne. Mlčky čekala za rohem připravená v případě nouze rychle vyběhnout pryč a poslouchala. Za nedlouho opravdu slyšela kroky a tak pro její vlastní bezpečí, aby se nedostali příliš blízko sebe, tak vykoukla zpoza uličky sama. Pronásledovatel udělal tu chybu, že když ji spatřil, tak se pokusil schovat, i když už bylo jasné, že je pozdě a spatřila ho. Kdyby třeba v klidu pokračoval dál, tak by si třeba ještě mohla myslet, že je to normální občan, který se o ni ve skutečnosti vůbec nezajímá. Takhle však Tereze rychle došlo, že pronásledovatel jde po ní. Chvíli přemýšlela, kdo by to mohl být, ale pak si uvědomila, že se ho musí nějak zbavit a tak se dala na útěk na opačnou stranu ulice. Běžela co nejrychleji dokázala a protahovala se skrz uličky, aby se mu ztratila. Řídila se podle zvuku těžkých bot, které měl na sobě a vydávaly na kamenném chodníku hlasitý zvuk a tak se jí docela dařilo pronásledovateli utíkat. Po chvíli kroky ani neslyšela, ale stále se nezastavovala a běžela dál. Bála se, že by to mohl být ten vrah, který ve městě řádí a nechtěla se s ním potkat. Běžela ulicemi okolo obchodů a útulku s kočkami. V téhle části města nikdy vlastně moc nebyla,  tak se brzy ve změti uliček ztratila. Útulek však znala a podle něj alespoň přibližně určila směr, kterým by se mohla dostat do školy. Na chvíli se ještě zastavila a hluboce oddychovala. ,,S velkým batohem se běhá opravdu těžko." uvědomila si a sedla si na kraj silnice, aby se mohla lépe vydýchat. Když byla připravená jít dál, tak se zvedla a rozešla se směrem, o kterém si myslela, že je ten správný. Za nedlouho se dostala do části města, které už trochu znala a tak sebejistěji přidala do kroku. Najednou se zastavila a zaposlouchala se do nočního ticha. Něco ji v tom tichu vadilo. Byl to opět ten stejný těžký krok, který se začal nyní přibližovat stále rychlým krokem. Tereza se opět pořádně nadechla a rozběhla se. Nikdy neměla moc velkou výdrž, ale adrenalin v těle ji to dostatečně vynahradil. Vyběhla zpoza rohu a zjistila, že je vedle psychiatrické léčebny. Podívala se do oken, za kterými byla pouze tma. Věděla však už stoprocentně, kde se nachází a tak přidala do kroku. To se ji však nepovedlo, jelikož zakopla o zatím neidentifikovatelný předmět a tvrdě se skutálela na zem. Narazila se do hlavy a ruky, ze které se začala řinout krev. Podívala se na vážnost svého zranění a zjistila, že krve má na sobě mnohem více, než se stihlo vyřinout z rány a tak se zalekla. Porozhlédla se o co vlastně zakopla. Když spatřila znetvořenou mrtvolu, která jen tak seděla na zemi opřená a zeď budovy, tak oněměla. Nemohla ze sebe vydat jedinou hlásku a jen tupě zírala na osobu před ní. Krev, kterou našla na svém těle, pocházela právě z tohoto zdroje. Tereza se o něj při pádu musela otřít a tak dostala krev na sebe. Dřív než se stihla nějak vzpamatovat z rohu uličky se vyřítila postava, která ji pronásledovala, už nějakou dobu a Tereza v něm teď na světle poznala Michaela. Černého hlídače, který ji hlídal, když pobývala na psychiatrii. Michael se podíval s vyděšeným pohledem nejdřív na mrtvolu a poté na Terezu. Dál už neváhal a přiskočil k ní, Pevně ji chytil a nasadil ji těžká pouta. Tereza si uvědomila, že je opravdu hodně namakaný, když není po takovém maratonu ani trochu zadýchaný a ta síla, kterou ji chytil byla neuvěřitelná. Málem ji vymačkal veškeré orgány z těla. Více ale vnímat nedokázala. Ještě zachytila, že někomu volá a rozsvícení světel v budově vedle ní. Za chvíli si uvědomila, že s ní někdo třese a spatřila Jiřího Holuba a za ním děsivého policistu. Až tehdy se probrala a začala vnímat. Když si Jiří všiml, že dívka vnímá přestal s ní třást, ale už se neusmíval jako vždy. Hrubě ji chytil a odvedl do budovy. Tereza ho se zamknutýma rukama slepě následovala a do očí se ji nahrnuly slzy. Už věřila, že je všechno vyřešeno a teď ji našli u mrtvoly. Po druhé! Ona sama přestala věřit, že je to vše náhoda a rozbrečela se úplně. Psychiatr ji hrubě chytil za rameno, jelikož se dívka zastavila a smýkal s ní celou chodbou. Brzy došli k bílým dveřím, které už nějakou dobu nenáviděla. Psychiatr odemknul dveře a hrubě ji postrčil do místnosti se slovy.:,, Teď tě tu necháme, aby sis všechno promyslela a vybrečela, pak pro tebe dojdem. Neboj budeš tu sama docela dlouho tak můžeš hodně přemýšlet." Usmál se na ni, ale ne přívětivým úsměvem, ale úsměvem naprosto bez emocí. Zabouchl bílé dveře a Tereza jen slyšela chrastění klíčů v zámku. Nechali ji utažená pouta a s nima se sesunula na kolena a dala se do pláče.

7.6. 44:21

6.-7.6. 1:18:52