Bílý pokoj

Kapitola 5

       TEREZA

Žena, která se představila Tereze jako Anna ji vyvedla z budovy, kde si ji konečně mohla prohlédnout pořádně. ,,Opravdu je to ta stejná budova okolo které chodím do školy každý den." pomyslela si dívka vedená starší ženou v plášti. Velká bíla budova působila chladně. Její odřená omítka místy odpadávala a velká okna zatažená bílým závěsem dodávala celé budově vzhled osamělosti. Velké dřevěné dveře za nimi hlasitě bouchly a po sestoupení pár šedých schodů z kamene, došli spolu k velkému černému autu, lesknoucím se na odpoledním slunci. Anna ji otevřela zadní dveře, a pokynula ji aby se posadila do koženého sedadla a sama usedla za volant. Tereza nikdy v autě nebyla. Jednou se jí poštěstilo omylem nastoupit do autobusu, ale jelikož neměla jízdenku a byla z toho celá neskutečně vystresovaná, tak vystoupila hned na další zastávce a raději na tento výlet co nejrychleji zapomněla. S babičkou se kterou bydlela neměli moc peněz. Byli rádi, že měli na základní lidské potřeby. Víc vlastně Tereza ani nepotřebovala. Tentokrát si však jízdu velmi užívala koukala se ze zatmaveného okna na silnici a na další auta, která předjížděli nebo na auta která jela naproti  nim. Nikdy se takovouhle rychlostí nepohybovala a všimla si, že vše venku se skoro míchá do jedné velké dlouhé čáry a nedokáže rozeznat spoustu věcí, kterých si všimla, ale nedokázala je identifikovat. Její výhled trochu kazil vysoký muž s tmavou pletí a černým oblečením, které skoro splývalo s jeho barvou kůže. Pouze bílá Kravata s nějakým neznámým červeným vzorem mu svítila jako maják  na krku. Nastoupil do auta na začátku společně s nimi. Jediné co řekl je, že si ho nemusí vůbec všímat, že ji pouze bude pozorovat a hlídat. To Terezu trošku znepokojilo a připomnělo ji to tvrdou realitu. Je vlastně stále hlavní podezřelá. Nálada se jí hned trochu zhoršila ale stále se těšila za babičkou. Nejeli nějak zvlášť dlouho. Terezina babička nebydlela daleko od centra a Tereze vždy cesta ze školy trvala pouze něco okolo půl hodiny. Autem je to jenom chvilka. Stejně to byla chvilka na kterou jen tak nezapomene. Už se však těšila na babičku a tak, když auto zastavilo byla připravená vyběhnout s auta směrem ke starým dveřím jejich domku. Když se o to pokusila zjistila, že auto je zamčené a tak musela počkat až ji pustí její velký ochránce, který se teprve chystá otevřít dveře sobě. Tvářila se kysele, když musela čekat než ji konečně bylo dovoleno vystoupit z auta. Pospíchala ke dveřím, ale ještě před tím ji zastavila Anna se slovy: ,, U babičky budeš moct být sama, ale radši bych nevycházela ven. Já budu v tomhle domě vedle, když budeš něco potřebovat." a ukázala na dům, který byl prázdný celou dobu co si pamatuje co tu bydlí. Jeho stav byl ale v pořádku a nevypadal nijak zchátrale. ,, Michael. ukázala na jejího "ochránce", bude hlídat celý dům z venku, kdyby ses o něco pokusila, takže ti ještě jednou radím, nic nezkoušej." dodala Anna troku agresivně. Moc se jí nelíbilo, že ji pouští takhle, ale nemohla s tím nic moc udělat. Musí poslouchat to co jí bylo rozkázáno. Tereza pouze přikývla. Teprve poté ji Anna ustoupila z cesty a dovolila ji vstoupit do domu. Tereza se konečně po dlouhé době cítila jako doma. ,, Vlastně.. já jsem doma" usmála se a proběhla temnou neosvětlenou uličkou, přímo do ložnice její babičky. Dům velký nemají, jenom ložnice koupelna, chodba a kuchyň a dokonce se našlo místo i pro její vlastní pokoj. Našla babičku ležet v posteli, ani se nepohnula. Tereza se lekla a rychle přiběhla k posteli a naklonila se nad ní. Babička pravděpodobně ucítila její přítomnost, protože najednou se otočila a otevřela oči. Její pohled jako první ulpěl na dívce, které se začaly hrnout slzy do očí. Tentokrát však štěstím. Tereza se vrhla babičce okolo krku a dala ji velikou pusu na tvář. Babička obětí radostně opětovala a začala se smát. Tereza se k ní přidala a za chvíli se obě smáli, ani nevěděli čemu. Najednou tvář babičky zvážněla. ,, Jsi v pořádku? " zeptala se starostlivě. Tereza ji ještě jednou objala a odpověděla: ,, ano babi nemusíš se bát jsem naprosto v pořádku. Měla bych se spíš ptát já tebe." obrátila ustaraný pohled na babičku, která se pouze usmála. ,, Tak to je dobře" usmála se. ,, Já jsem teď už taky v pořádku, děkuju." Zívla a otočila se pro kapesník na druhé straně postele do něhož se hlasitě vysmrkala. Potom se opět otočila zpět na Terezu. ,, Neudělali ti něco ti duchové?" Tereza chvíli nechápavě koukala koho nazývá duchem, když si uvědomila, že referuje na bílé pláště psychiatrů. ,, Nebyla jsem u nich moc dlouho, ale byli tam na mě docela hodní. Když slyšeli tvoje výhružky radši mě k tobě pustili. Ušklíbla se a mrkla na babičku. Ta se šibalsky usmála a přikývla. ,, Dobře jim tak" Obě se zasmáli. ,, Teď mě ale omluv děvenko konečně budu moct jít pořádně spát, když vím že jsi v pořádku. v poslední době je mi trošku hůř víš. " Tereza se překvapivě podívala na babičku. Myslela si jak ji bude muset přemlouvat, že ona by takovýhle čin by nikdy neudělala a že to je vše jen nějaké velké nedorozumění. Babička však nevypadala, že by ji to nějak trápila a tak se jí na to zeptala. ,, Vážně si myslíš, že uvěřím těmhle psychopatům? Mně je jasný že jsi to neudělala ty. Možná si mimo tenhle dům než uvnitř, že jsi více uzavřená, ale to je pouze další důvod proč ty jsi to být nemohla. Nemám pravdu? Tereza stála s otevřenou pusou před babičkou a uvědomila si jak moc skvělá vlastně je. Viděla že se babička opět nadechuje že něco poví, ale ona už věděla co se chystá říct a tak ji předběhla. ,, Už běžím babi, kdyby něco tak zavolej" obejmula ji ještě jednou a opustila místnost. Jen zavřela dveře už slyšela pravidelné oddechování. Řekla si že až se vzbudí bude mít určitě hlad a dlouho nemohla mít něco pořádného. Bylo ji sice řečeno že je o ní postaráno, nevěřila však slovům cizinců a radši se sama pustila do vaření. Když otevřela lednici, koukala na ní pouze shnilá mrkev a něco co  možná mohlo být salát. Začala si lámat hlavu s tím co uvaří, když nemá s čím vařit. Pak si však všimla velké igelitové tašky u stěny. Nakoukla do ní a viděla plechovku s krájenou zeleninou, nějakou rýži jablko, jeden pár jogurtů maso v plechovce . Pochopila záměry toho kdo tohle nakoupil a vytáhla plechovky s rýží. Rizoto nedělala dlouho, ale vařit uměla dobře a tak si nemyslela že to bude problém. Na pánvi osmažila maso, které osolila a poté uvařenou rýži kterou dala vařit do malého kastrolku vedle. Celou plechovku hrášku smíchanou s kukuřicí a mrkví vysypala do mísy kde všechno smíchala dohromady a zasypala to lžičkou pepře. Brzy se domem linula vůně pečeného masa a zeleniny. Vše rozdala do dvou misek a ke každé přidala malou lžíci. Pomalu se s oběma miskama opatrně, aby je nevysypala, blížila ke dveřím ložnice. Babička již byla vzhůru a jako vždy vtipkovala o tom že taková vůně by probudila i mrtvého. ,, To kdyžtak zkus až umřu. Třeba tě pak budu moct otravovat ještě dýl." Pronesla s naprosto vážnou tváří, kterou však nevydržela dlouho a brzy vyprskla smíchy. ,, To není vtipný babi, ještě tu budeš muset být dlouho." zareagovala ji na to Tereza. S těmito slovy ji podala teplou misku rizota a vzala lžičku do ruky, že ji nakrmí. ,, Kuš" ohnala se babička. ,, Tak špatně na tom ještě nejsem" zamračila se na vnučku, která už nevydržela udržet kamennou tvář a nahlas se zasmála.,, myslela jsem že umíráš?" pronesla až se přestala smát. ,, tss, takhle si dělat srandu z nemocné stařeny" pronesla opět s vážnou tváří. Opět se však neubránila úsměvu. ,, Ještě že tě mám" pověděla babička a pohladila Terezu po tváři. Sníst jídlo jim trvalo mnohem déle než by bylo nutné, ale povídali si tak dobře jako snad nikdy. Když Tereza viděla jíst její babičku, uvědomila si, jak opravdu stará je. Sice tu spolu vtipkují o smrti, ale Tereza věděla, že se pouze snaží zakrýt krutou realitu, která dřív nebo později bude muset dojít. Má na sobě víc vrásek než co si pamatuje a její vlasy určitě zřídly. Svůj smích naštěstí nezměnila, stále se směje často a to Tereza považovala za dobré znamení. Její myšlenky přerušil Michael, který vstoupil do místnosti a pronesl slova po kterých se babička na něj opravdu ošklivě podívala:,, Už je čas jít" pobídnul Terezu u ukázal ji cestu k autu. Tereza si povzdechla a otočila se k babičce. ,, Neboj vyřeším tohle nedorozumění a pak dojdu zase za tebou ju?"  Babička přikývla a dodala že by jí to radši nemělo trvat a pár urážek na Michaela a ostatní psychiatry. Poté se dveře zavřeli a venku si ji opět převzala Anna, která ji dovezla zpět do bílé budovy, kde ji ukázala její pokoj. Tereza byla příliš unavená, aby pokoj prozkoumávala a okamžitě se převlékla a zalezla do své bílé postele. ,, Začínám tu bílou nenávidět" pomyslela si. Nahlas však neřekla nic.

20.5. 1:27:22 plus 8:47