Don't forget [lrh]

12. - "I'm glad you're here with me."

Luke's pov.

"Já jsem problém," vydechla, dívala se mi do očí a já ji držel za ruce.
"Nejsi," řekl jsem.

Ten problém je ve mě, potřebuju ji, jen jsem ji to neřekl, kvůli manažerovi, kvůli tomu, že bych to přes tu dálku nezvládl.

"Ale jo," odpověděla.

Natáhl jsem se k ní a opatrně jsem si jí přitáhl k sobě.

"Miluju tě," pošeptal jsem.
"Promiň, ale nerozuměla jsem ti," odpověděla.
"Stejně to není podstatné,"usmál jsem se.
"Dobře," řekla a hlavu zabořila do mé hrudi.
"Jsi ještě krásnější, než ve videích," naznal jsem.
"Nech toho," bouchla mě do ramene.
"Nechci tě nikdy pustit," pohladil jsem jí po zádech.
"To je nemožné," řekla.
"Já vím," povzdechl jsem si.

"Co budeme dělat?" zeptala se.
"Nevím," řekl jsem.
"Myslela jsem, že máš nějaké plány," zvedla hlavu.
"Nemám nic, jen tebe," pousmál jsem se.
"Tak nic," odpověděla a snažila se dostat z mého sevření.
"Perrie, nepustím tě, ne teď, když už tě mám u sebe," řekl jsem.
"Tak vymysli co budeme dělat," naznala.
"Budu dělat tebe," zazubil jsem se.
"Lucasi!" křikla.
"Copak? To se ti nelíbí?" zeptal jsem se.
"Lucasi!" zvýšila hlas.
"Tak dobře, tahle možnost taky padá," zamračil jsem se.

"Šla bych se projít, ale tebe asi nikam nepustí, že?" věnovala mi úsměv.
"Tak pojď jdeme," usmál jsem se a do kapsy jsem hodil klíče a mobil.
"Co když tě pak sprdnou?" zeptala se.
"Na to nemysli," odpověděl jsem a oblékal jsem si svou teplou mikinu.
"Musím na to myslet," pousmála se.
"Perrie, prostě si spolu užijeme večer," řekl jsem a vyšel jsem z pokoje.
"Tak dobře," souhlasila a zamířili jsme do města.

"Doufám, že se tu neztratíme," naznala.
"Mně by to nevadilo, ztratit se s tebou," usmál jsem se.

"Zítra mám nabitý den, to se asi neuvidíme," řekla.
"Uvidíme, dám ti volňásky na koncert i na zkoušku a musíš za námi i do zákulisí," zvedl jsem ukazovák.
"Ty mě tam chceš?" zeptala se.
"Potřebuju tě tam," usmál jsem se.
"Zvládl by jsi to i beze mě," odpověděla.
"To asi ne, je to tu velký, podívej," ukázal jsem k O2 worldu, vypadalo to vážně velce.
"Páni," otevřela pusu.
"Musíš tam být, abych se měl před kým předvést," řekl jsem.
"Máš tam fanoušky, před těmi se předveď," usmála se do země.
"To nebude ono, když tam nebudeš," odpověděl jsem.
"Dobře, tak já příjdu, jen nevím kdy," řekla.
"Zkouška začíná ve čtyři," usmál jsem se.
"Fajn, budu se snažit to stihnout," odpověděla.
"Děkuju," pošeptal jsem.

"Luku?" podívala se na mě.
"Ano?" zeptal jsem se.
"Jsem ráda, že tu jsi," pousmála se.
"Já jsem rád, že s tebou můžu být," řekl jsem.

Dál jsme se procházeli mlčky vedle sebe po ulicích Berlína. Po chvíli jsem nevěděl, kde jsme. Nevadilo mi to, hlavní je, že jsem s ní.

"Jsi si jistý, že víš, kde jsme?" přerušila Perrie ticho.
"Já už nevím nic," řekl jsem.
"Vážně bych nechtěla spát na lavičce," odpověděla.
"Neboj, klidně si zavoláme taxi," naznal jsem.
"Dobře, to by šlo," usmála se.
"Není ti zima?" zeptal jsem se.
"Ne, v pohodě," odpověděla.

Měla husí kůži, nebylo to v pohodě.

"Na, obleč si to, ať mi neumrzneš," přehodil jsem přes ní svou mikinu, která ji byla trochu větší.

Asi jsem se zbláznil, ale chtěl jsem jí chytit za ruku, bylo mi jedno, jestli mi uteče, jestli zanechá šrámy na mém srdci, teď jsem na nejhorší nemyslel, ale chtěl jsem to zkusit, abych věděl na čem jsem.

Po chvíli jsem se odhodlal to udělat. Svou rukou jsem se otřel o její a uvolnila ji, chytil jsem jí za ruku a čekal jsem co bude dál.

Perrie se na mě nechápavě podívala, věděl jsem, že je nervózní, možná i naštvaná.

Sklopil jsem zrak k zemi a pomalu jsem stisk povoloval, až už jsem ruku oodělal pryč.

"Proč mi to děláš ještě těžší?" pošeptala.

Děkuju za přečtení! Další díl zítra večer/ v noci :)
Co myslíte, jak to bude dál? Budou spolu? :)
Mám vás ráda ♡