Don't forget [lrh]

41. - "Thank you."

Taky mi chyběl, ale po tom jsem vlastně nevěděla co chci a co je pro mě dobré.

"Pojď dovnitř," šťouchla jsem ho do ramene "tady tě nenechám, pojď," řekla jsem.

Luke bez jakéhkoliv odporu šel se mnou, jemně jsem ho přidržovala za záda a posadila jsem si ho na sedačku v obýváku nedaleko kuchyně.

Nechápala jsem to, proč přišel, když to všechno vlastně začal on, já se pomalu začala smiřovat s životem bez něj, dokud se tu teď neobjevil.

I když, já vlastně chtěla, aby přišel, je nezbytný k mému životu a já to teď vím.

"Promiň mi to všechno, byl jsem idiot, jsem jen loutka a nechám ostatní moc tahat za nitky, promiň," odpověděl.
"Co se vlastně stalo," podala jsem mu kávu.
"Nechci to svádět na ostatní, když jsem před tím problémem mohl sám včas utéct," povzdechl si a upil si kafe.

Nechápala jsem ho. Před čím mohl utéct? Před tou blonďatou harpií? Nebo před manažerem?

"Luku, co tu vlastně děláš?" zeptala jsem se znovu, potišeji.

Nedalo mi to, musela jsem, chtěla jsem zjistit proč je tu.

"Přijel jsem sem za tebou, protože," zastavil se a zavřel oči "protože tě miluju, vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude," vydechl poslední slova.

Myslela jsem si, že je konec, myslela jsem, že se neozve, tato slova mi dostala slzy z očí, které mi tekly po tváři.

"Taky tě miluju, jen nedokážu zapomenout na to co se stalo," polkla jsem.

Pořád se mi to přehrávalo v hlavě, každé jeho slovo, každý jeho pohyb, neznala jsem důvod proč se to stalo a to bylo to, co mě zajímalo nejvíc.

Rozhodla jsem se, aby tu přes noc zůstal a srovnal si to po tom alkoholu, který z něj táhne v hlavě.

"Nežádám tě o to, aby jsi zapomněla, jen chci, aby jsi mi dala druhou šanci," odpověděl a podíval se mi do očí.

Ty jeho byly nejen zarudlé od pláče, ale také plné obav a starostí.

Zhluboka jsem se nadechla.

"Zůstaň tu přes noc, ráno si promluvíme," řekla jsem s úsměvem.

Odložil svou kávu na stůl a naklonil se ke mně, chvíli jsem se bála, že mě chce políbit, ale ne, jen mě objal, teď mi to připomnělo jak moc mi chyběla jeho vůně a on.

Chyběly mi ty krásné chvilky, které jsme spolu zažívali v Evropě a nechtěla jsem, aby to byly poslední krásné chvilky s ním, své ruce jsem si obmotala kolem jeho hrudi.

"Děkuju," pošeptal a setřel mi slzy z tváře.

"Pojď ke mně do pokoje, budeš spát tam a já si ustelu na zemi," pousmála jsem se.
"Dobře, děkuju," řekl.
"A přestaň mi pořád děkovat, je samozřejmý, že tu zůstaneš, když příjdeš skoro v jednu ráno," naznala jsem.
"Musel jsem přijít, všechno na mě padalo, teď se mi alespoň trochu ulevilo, když jsi mě nevyhodila, treba tu pro nas dva ještě nějaká naděje zůstala," odpověděl.
"Moc mluvíš, dobrou noc Luku," pousmála jsem se.
"Dobrou," řekl a jen v boxerkách vezl do postele.

Děkuju za přečtení!!
Prosím přečtěte si nový příběh My brother is like a wall between us s Calem :3
Mám vás ráda <3