Don't forget [lrh]

40. - "Look at me"

O týden později:

Luke's pov.

Chtěl jsem zapomenout, zapomenout na tu chybu, kterou jsem udělal, která ze mě udělala lháře, debila a úplné hovado.

Sebrala mi důvěru lásky mého života a za to jsem se nesnášel ještě víc, ještě víc mě štvalo, že jsem mohl utéct.

"Přestaň to do sebe lít jako vodu," poplácal mě po zádech Calum.

Bylo mi jedno co si lidé kolem mě v zakouřeném klubu myslí, trpím snad ještě víc, než když jsem jí pořádně neznal a byl jsem bez ní, teď už není žádná naděje.

"Kámo zapomeň na ní, akorát tě užírá," řekl Michael.

Užírá mě to, vím že je, ale já si to takhle asi zasloužím.

Po čtyřech panácích jsem musel vypadnout, hodil jsem na stůl prachy a šel jsem na vzduch.

Taxikáři jsem nenadiktoval adresu hotelu, rozhodl jsem se jet za ní.

Moje hlava, která teď byla ovlivněna alkoholem mi říkala, ať jí nechám být, je to minulost, ale moje srdce jí stále patřilo a já chtěl jen vědět, jestli mám ještě na to být s ní.

Perrie's pov.

Pořád jsem se převalovala z boku na bok, nemohla jsem usnout, další noc bez něj jsem nezvládla, ještě k tomu všemu, když tu byl nasáčkovaný Ashton.

Další noc jsem nespala, prostě jsem nemohla, měla jsem plnou hlavu Luka, chtěla jsem ho nesnášet, ale nešlo to, pořád jsem ho milovala, nedokázala jsem zapomenout a nedokázala bych to asi nikdy.

Vylezla jsem z postele a rozsvítila jsem lampičku, která stála na nočním stolku.

Šla jsem si uvařit kafe, nechtěla jsem spát, ani jsem nemohla, neusnula bych, jen kvůli němu.

Není to první noc kterou nespím, takhle to už je celý týden.

Pořád mi něco ve mně říkalo, že bych mu měla dát šanci, aby mi to vysvětlil, jestli o to pořád stojí.

Na mobilu jsem si prohlížela fotky nás dvou, kterých bylo za těch pár dní vážně hodně.

Nedokázala jsem se přes to přenést, nezvládla jsem to takhle, sama.

Víc mě ale štvalo, že Ashton mi k tomu řekl jen, že jestli bude Luke chtít, vysvětlí mi to celé sám.

Slyšela jsem klepání na vchodové dveře.

"Perrie otevři, vím, že nespíš," zamrazilo mě, když jsem zaslechla po několika týdnech jeho hlas.

Už jsem chytala za kliku a přes tu škvíru, jsem ho viděla, ale zabouchla jsem a čelem jsem se opřela o dveře.

"Zlato prosím," jeho hlas zněl, jako ten můj, když jsem se nějak snažila dorozumívat s Vendy.

Zničeně.

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela jsem dveře, podívala jsem se kolem, ale nic jsem neviděla, jen tmu a silnici, která byla ozářená lampou.

Už jsem chtěla zavřít, ale zaslechla jsem vzlyk, můj zrak spadl na zem, kde seděl.

"Luku, co tu děláš?" vyšla jsem ven.

"Já nevím, nevím už vůbec nic," odpověděl tiše a pohrával si se svými prsty.

Sedla jsem si na schod vedle něj.

"Podívej se na mě," Luke jen zakroutil hlavou a jeho pohled šel k zemi.

"Luku," řekla jsem.

"Posral jsem to, všechno. Já vím, vím, že jsem hajzl a že to nemůžu nijak napravit, ale chybíš mi tak zatraceně moc mi chybíš a já nevím, co mám dělat," pošeptal.

Nedokázala jsem se dívat na to jak se přede mnou rozpadá.

Děkuju za přečtení!
Díl bude až v sobotu, protože moje představivost a nápady si asi daly prázdniny.. :/
Mám vás ráda! ♡