Don't forget [lrh]

42. - The End

"Dobré ráno Perrie," zaslechla jsem Lukův hlas.
"Dobré, kolik je hodin?" pousmála jsem se.
"Jedenáct," odpověděl.
"Proč jsi mě nevzbudil dřív?" vykulila jsem oči.
"Bylo mi líto tě budit, byla jsi strašně roztomilá to za prvé a za druhé jsem sám vstával před chvílí," pousmál se.
"Tak to jo," odpověděla jsem.
"Ti dva asi ještě spí," řekl.
"Jak víš, že jsou tady?" nadzvihla jsem obočí.
"Ash mi psal, že je tu a taky mi psal ať se seberu a pokusím se ti to vysvětlit," odpověděl.
"Aha," usmála jsem se.

"A navíc, kdybych tě vzbudil, tak bych neměl čas na to jít nakoupit a udělat snídani," řekl.
"Luku," nadzvihla jsem obočí.
"Vím, že jsi mi ještě žádnou šanci nedala, ale já ti to musím vysvětlit," odpověděl.

"Můžu?" ukázal na fotoalbum na stolku.
"Jo," protřela jsem si oči.

Byly tam fotky nás dvou, pořád jsem si je poslední tři dny prohlížela, bez něj jsem byla na dně.

Luke měl pravdu, třeba tu vážně je naděje a mně se zdá, že je čím dál větší.

"Všechno krásný jsem zničil, promiň," pošeptal a ukápla mu slza.
"Přece nebudeš bulet, kvůli mně," řekla jsem.
"Budu, jsi pro mě strašně moc důležitá," odpověděl.

"Notak, přestaň, nechci plakat taky," objala jsem ho.
"Pořád si to budu vyčítat, každou sekundu mého života," řekl.
"Luku, prosím, neříkej to," odpověděla jsem.

Jen přikývl a snažil se přede mnou ukrýt slzy.

Setřela jsem mu je z tváře, nechtěla jsem, abych to byla já kdo ho ničí.

"Děkuju," pošeptal a své ruce si kolem mě obmotal také.

Byla jsem ráda, že je tu a že ho mám u sebe, ale na jak dlouho?

"Radši se najez," pousmál se po chvíli.
"Děkuju," naznala jsem s lehkým úsměvem.
"Neděkuj, to je za ten azyl.. na jednu noc," odpověděl.
"Jak na jednu?" zeptala jsem se.
"Na jednu," řekl.
"Luku?" nechápala jsem.
"Pšt," pousmál se.

Jen jsem přikývla a upila si čaj ze svého hrnku.

"Věděl jsem, že se to vždycky může provalit a když jsme si dovolali tak přišel manažer a řekl mi, že tě buď dotáhnu na ty ceny nebo mi objedná holku na falešným vztah, věděl jsem, že ti můžou moje fanynky posílat nenávistný zprávy, nechtěl jsem to, chtěl jsem tě chránit a přišlo mi to tak lepší, nechtěl jsem, aby nám ublížili, prostě mi dotáhl nějakou čůzu, ani jsem jí neznal a doteď ani nevím jak se jmenuje, jen jsem chtěl náš vztah držet v bezpečí a celý jsem si to dosral sám, každou sekundu jsem ale myslel na tebe, co teď děláš, jestli se díváš, jestli mě pořád miluješ," vydechl a ukápla mu slza.

"Luku..." zakroutila jsem hlavou.
"Chtěl jsem ti to jen vysvětlit, večer mi letí letadlo," přerušil mě.
"Ale to letadlo ti uletí, protože tady zůstáváš, ničily mě chvíle bez tebe a když jsem s tebou, je mi všechno ostatní jedno, chtěla bych, aby jsi tady zůstal se mnou, protože tě potřebuju a miluju tě, nikdo jiný pro mě není tolik důležitý," řekla jsem a objala jsem ho.
"Láska k tobě nemůže nikdy jen tak zmizet, na to nezapomínej," hladil mě po zádech.
"Nezapomenu, nikdy," zabořila jsem si hlavu do jeho hrudi.
"Takže mi dáváš druhou šanci?" pošeptal.
"Ta první ještě neskončila," řekla jsem.
"Děkuju, miluju tě," usmál se.
"Taky tě miluju," odpověděla jsem.
"Slibuju, že tu budu vždycky pro tebe, vždycky Perrie," pošeptal.

Děkuju vám všem, že jste četli můj příběh! Děkuju za každé přečtení, hvězdičku i komentář.
Doufám, že budete číst mé příběhy i nadále, protože toho hodně chystám. :)
Mám vás strašně moc ráda <3