Don't forget [lrh]

39. - "Don't cry."

Další den:

"Vendy, musíš mi pomoct," pošeptala jsem.
"Jak chceš pomoct?" objala mě.
"Já nevím, takhle to nejde, nemůžu být bez něj," řekla jsem.
"Dneska přijede Ash, třeba ti pomůže, ví přece jak to všechno bylo," usmála se.
"Já ani nevím, jestli to chci vědět," naznala jsem.
"Proč?" zeptala se.
"Jediný co chci je, aby byl tady se mnou, chci mu odpustit, aniž bych věděla co je na tom pravda a co ne," rozplakala jsem se.
"Vážně by jsi mu odpustila Perrie?" nadzvihla Vendy obočí.
"Jo, já nechci být takhle na dně, chci být s ním," vydechla jsem.
"Časem se to urovná Perrie," hladila mě po zádech.
"Co myslíš, že teď dělá?" zeptala jsem se.
"Možná to co ty, možná je na cestě do Austrálie," pokrčila rameny.
"Musím s tím něco udělat," řekla jsem.
"Nechceš radši natočit video?" zeptala se.
"O čem? Nemám žádný nápady," upila jsem si ze svého čaje.

Zazvonil zvonek.

"Měla by jsi tam jít ty, je to tvůj dům," řekla Vendy.
"Ještě obě víme, že je tam tvůj kluk," naznala jsem.
"Tak já jdu," usmála se a běžela ke dveřím.

Z obýváku jsem viděla na vchodové dveře.

"Ashi!" skočila mu do náruče Vendy.
"Jak se měla moje holka?" objal jí.
"Celkem dobře," usmála se.
"Ahoj Ashtone," pozdravila jsem také.
"Ahoj Perrie, jak ti je?" zeptal se a oba si sedli na sedačku.
"Bylo i líp," řekla jsem.
"To věřím," pousmál se do země.
"C-co dělá Luke?" pošeptala jsem.
"Perrie, až ti bude chtít něco říct, tak zavolá nebo přijede, nechci tě nějak znervózňovat ale všichni tři vidíme, že takhle to prostě nejde," odpověděl.
"Proč by to tak nešlo? Třeba jsem jedna z těch zaslepených lidí, které milují i po tom všem," setřela jsem si slzy.
"Dala by jsi mu šanci?" zeptal se.
"Kdyby tu byl, tak asi ano," řekla jsem.
"Neplakej, jsi krásná milá holka a pláčeš úplně neprávem, oba se užíráte," odpověděl.
"Ashi, nech toho, Luke je pro Perrie v tuhle chvíli dost citlivé téma," naznala Vendy.
"Jste pro sebe stvoření, vidím to a vím, že oba si to uvědomujete, ale sakra, dělejte s tím něco," řekl Ash.
"Chovej se tady jako doma, jen prosím, když spolu budete spát, ne nějak moc hlasitě, děkuju," pošeptala jsem, tím jsem ho zazdila a vypařila jsem se na zahradu.

Lehla jsem si do houpací sítě, zabalená v teplé dece a pozorovala jsem hvězdy.

Třeba to nebyla láska, co nás spojovala, možná to byla naše odlišnost, mohlo to být tím, že jsme každý měli jiný pohled svět, ale vlastně byl alespoň trochu podobný.

Já ho viděla, jako továrnu na splněná přání, stejně jako Luke, ale třeba jsme se oba zpletli.

Možná jsme sami v sobě nenašli ten kousek puzzle, který by pasoval do skládačky, ale já se alespoň poučila, že vztahy na dálku jsou na nic.

Luke bude vždycky ten, který potřebuje mít někoho u sebe, ve své lásce hledá oporu a já taky, jenže tohle nepůjde, šlo by to jen, kdyby jsme se jeden z nás obětovali pro toho druhého a třeba se vzdali toho co máme.

Otázka je, jestli bych dokázala žít bez kluka, který mi ukázal svět z té lepší stránky, čímž si nejsem tolik jistá.

Ten kluk mi otevřel své srdce a já ho nemilovala, protože to byl ten slavný zpěvák, milovala jsem jeho, obyčejného kluka, který jen dělal kraviny se svými kámoši.

Jak by mi bylo bez něj?

Mám spoustu otázek na které neznám odpověď, někdy bych si přála se v sobě vyznat.

Děkuju za přečtení! :)
Tenhle díl tady původně ani neměl být, ale nakonec jsem se ho rozhodla přidat, aby to všechno nebylo tak narychlo..
Další díl bude až ve čtvrtek, protože teď momentálně moc nestíhám..
Mám vás ráda! ♡