Jezero

III.

Ztracen schová hlavu do dlaní,
už měl dost všeho zlého braní.
Avšak zasloužil si tento trest?
Proč on, proč ta hrozná lest!

Najednou zaslechl zašumění,
v jezeře se nově cosi mění.
Po prsa nyní je ve vodě,
prohrává v posledním závodě.

Před ním zvlní se hladina.
,,Tohle je má poslední hodina?”
vykřikne nechápavě hoch,
cítí se těžký jak pytel soch.

Z hladiny se hlava vynoří,
rukama zlou vodu lehce boří.
Popadne hocha zmateného,
šokem a dívkou zmámeného.

Vysvobodila ho z bažiny,
nesnášela ho za své činy,
byla teď ještě víc špinavá,
těžko se to ale přiznává.

Hoch procitne ze zmrznutí,
otevřít oči ho to nutí.
Spatří copatou obludu,
,,tady už déle nebudu!”

Křičí hoch jako malé dítě,
voda ho drží jak pevné sítě,
slzy se mu do očí zprudka derou,
ryby se s ním mocně perou.

,,Nesnáším tyhle divné mouly.
Co nehledí cest, pak maj bouli.
Akorát práci mi přidělávají,
a ještě si ze mě srandu dělají.”

Zamumlá si dívka za rákosím,
,,Už zbav mě ho konečně, prosím.”
Voda ho však nechce pustit,
přál by si radši se rozpustit.

Dívka se vydá na molo,
kde prádlo je všude okolo,
nesnáší tohle prokletí,
sukně kolem ní proletí.

,,Hej, můžu ti s tím pomoct?”
křikne hoch cítící bezmoc.
Prve se dívenky zalekl,
nyní by před ní rád smekl.

Ona však jako by neslyšela,
nejradši by radostí křičela,
konečně není uvězněná samotná,
pramínek vlasů si na prst namotá.

Prádlo ho však neposlouchá,
kouzlu poctivě naslouchá.
Hoch to prádlo jen víc špiní,
dívka ho z té chyby však neviní.

Nesnáší tohle prokletí,
ať už kamkoliv pryč letí.
Dívka utírá si slzy zlosti,
má toho tak akorát dosti.