Jezero

IV.

,,Nech mě být, ty cizinče,”
mumlá plačící děvče.
Copánky lepí se na její tvář,
kam ztratila se její radostná zář?

Muž se vedle dívky posadí,
na hladinu vody z mola hledí,
obejme dívku kolem ramen,
srdce jí však tíží minulosti kámen.

Kolem nich plují rybičky,
z copánků kapou kapičky,
tváře rudé od slzy,
tohle skončí, už brzy.

Náhle ticho lesa rozezní,
píseň ryb, jež dívku rozezlý.
Nemohly jednou zůstat němé,
tiché písně, dívkou nechtěné.

,,Nešťastná dívenka křehká,
celý svět se jí teď řehtá.
Místo své sdílí s lupičem,
mohl by být jejím klíčem!”

,,Mlčte vy ryby prokleté!
Mlčte vy štiky stoleté!
Hleďte si svého života,
prádlo jest moje robota!”

Křikne nešťastná dívenka,
bývala rozmazlená panenka,
avšak po letech v jezeře,
ví, jak moc se člověk nadře.

Nebyla by už stejně pyšná,
tak proč je k ní voda stále přísná?
Mladíka z jezera voda pustí,
ale jí voda nikdy neodpustí.

Mladík se po chvíli z mola zvedne,
dívka zlostí celá zbledne.
Ona se zvednout nemůže,
sílu svých chyb nepřemůže.

,,Neboj se tajemná rosničko,
až dneska zapadne sluníčko,
vrátím se k tobě, k jezeru,
najdeme kouzla mezeru.

Ona tě ta voda pustí,
to kouzlo jistě někam ústí,”
zašeptá mladík dívence,
na tváři zjeví se jí ruměnce.

Bez rozloučení mladík uteče,
dívce po tváři smutek steče.
Chopí se špinavého prádla,
není nic, co by nezvládla.

Do večera je dlouhá chvíle,
čas ukrátí jí její píle.
Přijde mladík, vrátí se?
Nebo jak jiní, ztratí se.