Jezero

XI.

Rosa mladíka probudí,
z oblouku větví se vysvobodí,
vydá se dále na cestu,
pomalu blíží se k městu.

Pod kapucí schovanou má tvář,
ulici zdobí slunce zář.
Pomalu blíží se k hradu,
chce rozplést tuhle záhadu.

Město jen krátkou dobu zná,
v uličkách se však vyzná,
cestu si krátí zkratkami,
nesetká se proto s hlídkami.

Z dálky vidí mříže vězení,
hrozí mu zde pověšení,
jestli ho rádcové spatří,
oprátka mu tu patří.

Přidá se k podivnému davu,
který se hrne blíže k hradu.
Dneska se něco bude dít,
co z toho rádci zas budou mít?

,,Nové zprávy k princezně,
už neosvobodníme vězně.
z jezera přišla zpráva,
že princenza je zdráva.

A pokud ji chcete z jezera,
tak do pátého večera,
tajemný klíč musíte najít,
a pro princeznu k jezeru zajít!”

Křičí rádci přes zahradu,
muž zatím blíží se k hradu,
zastaví ho až tichý hlásek,
v půlce kroku se muž zasek.

,,Tak vrátil jsi se od jezera,
jak opravdu se má královo dcera?
To, že za vším je zlatý klíč,
to do světa klidně křič.

Však nikde více neříkej,
na paměti pravdu měj.
Pod poslední růží v řadě,
schovaný jak důkaz k zradě.

Sama ho tam pohřbila
a pak se ve lži topila,”
šeptá kašpar potichu,
v tom hromadném povyku.

Do kapsy pak spěšně sahá,
mládenci mapu podává.
V naději v její záchranu,
jde jeho strach na stranu.

Mladík spěšně poděkuje,
velké plány nyní kuje,
nenechá se zastavit,
moci se rozhodl postavit.