Kočičí válečníci: Příběhy mořských (WaCa FF)

Kapitola III.

Bouřkotlapku probudily hřejivé sluneční paprsky, jež se jí jako razítka tlačily do kožichu. Vstala a protáhla si tlapky. 

Na mýtince uprostřed tábora se bavilo několik starších válečníků v nichž učednice poznala i její učitelku Kokosoočku a Malinotlapčina učitele Jasného. Kočička se protáhla a vydala se směrem k jejím druhům. 

"Bouřkotlapko!" zvolala bílo hnědá kočka a zamířila za svou učednicí, "Kde jsi byla? Ostatní učedníci už dávno zdokonalují své schopnosti v lese." Učitelka nezněla popuzeně, ale byla na ní znát mírná zvědavost. "Já... jen jsem se asi blbě vyspala," odbyla ji Bouřkotlapka, "ale... kde je Malinotlapka? Ona trénuje bez Jasného?" Podivila se, upínajíc svůj pohled ke starší společnici.

"Jasný jí vyslal samotnou do lesa, ať upotřebí své znalosti a uloví co nejvíc toho může. Učí ji zodpovědnosti," naklonila hlavičku na stranu, "ovšem tebe dnes čeká jiný trénink. Válečnický! Budeme bojovat!" Bouřkotlapka se na svou učitelku smutně podívala: "Ale... já bych, tedy, já se bojím o... Malinotlapku." Kokosoočka se vyhnula jejímu pohledu a do jejích očí se nastřádal vztek. 

"Mám ti snad říkat Bouřičko?" učednice stáhla ouška dozadu poslouchajíc vztek vyzařující ze starší kočky, "Už nejsi kotě, Bouřkotlapko, a tvá kamarádka zrovna tak. Dokážete, nebo aspoň byste měly, se o sebe postarat samy!" Vyprskla, a zaryla drápy do země. Černo zrzavá menší kočička ještě nikdy neviděla válečnici tak navztekanou, cukla sebou a sklopila zrak. Kokosoočka si pomalu oddechla: "Promiň..." Zamumlala skoro neslyšně. Přejela své učednici ocáskem po rameni a nasměrovala ji k pobřeží.

...

"Cože?! Bojovat tady?!" Bouřkotlapka pobouřeně zašvihala ocáskem, shlížejíc na nepříjemný písek pod jejími tlapkami, "když se svalím na záda, rozdrápe mi to celý kožíšek!" Zkušenější kočka naproti ní soucitně zavrněla: "Nepřítel se tě nebude ptát, kde je to nejpohodlnější, Bouřkotlapko. Musíme si zvyknout na boj i zde, i když chápu, že je to nepohodlné." Kéž by nepohodlné, zamumlala si kočička pod vousky, ale pokračovala v poslouchání.

Po chvíli zvedla hlavu, aby naznačila učitelce důkaz svého poslouchání, ale strnula, když bílo hnědou kočku na místě nespatřila. Panicky stočila hlavu na každou stranu neuvěřitelnou rychlostí, ale větší kočku nikde neviděla. "K - Kokosoočko?" zavolala Bouřkotlapka do ticha, ale akorát ji vyděsilo, jak ustrašeně její hlásek zní. 

Už už chtěla vyrazit d tábora, když tu najednou uslyšela válečný skřek a na krku ucítila pevný stisk. Vyjekla a švihla sebou do boku. Její nepřítel se ale nevzdal, načež jejímu manévru odolal, znovu se na ní vrhajíc. Kočičku ale naplnil pocit neohrožení. Nevydá svoje území napospas tak snadno. "Leda přes mou mrtvolu!" zaryčela a vrhla se na nepřítele. Podkutálela se pod jeho zrovna letícím tělem, a pleskla ho tlapkou do břicha. Cizí kočka ze sebe vydala bolestný jekot, následně se svalila k zemi a z její tlamičky se vyvalilo cosi zeleného a slizkého.

Bouřkotlapka chvíli strnule zírala, když najednou rozpoznala hnědou polovinu huňatého ocásku, který nyní vyčerpaně ležel na písku. "Kokosoočko! Jsi v pořádku?" její učednice honem přispěchala k vyčerpané kočce. Ta se ale jenom usmívala. "Použila jsi všechny chvaty, které jsme se učily. Výborně, Bouřkotlapko," chvíli jen tak ležela, ale na neustávající dotaz černo zrzavé kočičky, jestli je v pořádku brzy odpověděla. "Ano, jen si teď budu muset dát novou snídani." ukázala ocáskem na zelené blitky, jež nechala ležet na písku. Bouřkotlapka je jen mírně zahrabala, a vydaly se do tábora.

...

"Bouřkotlapko," narušila Kokosoočka ticho, jež se nepříjemně rozprostíralo během jejich cesty, "co to bylo za chvat, který jsi tam na mě použila? Myslím, to jak jsi mi trefila packu přímo do místa, kde se shromažďuje strávené jídlo." Oslovená kočička se zamyslela: "Já... spíš to bylo tak náhodou. Chtěla jsem ti prorazit žebra, protože... jsem si myslela, že jsi nepřítel." Díky bohu, že jsem to neudělala, řekla si v duchu.