Kočičí válečníci: Příběhy mořských (WaCa FF)

Kapitola XXIV.

Bouřenka unaveně otevřela oči, snažíc se rozkoukat v jasném slunečním světle.

Byl to již den po úmrtí jejích kamarádek, ale s pomocí spánku, Orlího a Malinotlapky, se z toho nějak dostávala.

Jak říkala Vodnice, musela dostat klan až do nového domova, a tam potom může truchlit.

Zvedla své spánkem ztěžklé tělo a nasměrovala ho k hromadě s úlovky, pokud tak šlo nazvat tři kusy masa napospas hozené na jednom místě vyhládlým žaludkům koček.

Černo zrzavá válečnice jeden kus popadla, načež si ho odtáhla do stínu pod stromek. Netrvalo dlouho, a přidala se tam k ní Hvězdná vlna.

"Tak co, jak se daří?"

Bouřenka jí měla sto chutí odseknout, že jak by se mohlo dařit, když jí odešly dvě důležité osoby ze života, ale překonala se. Nemohla nechat svou špatnou náladu pokazit všechny její vztahy.

"Nic moc," odpustila si jen.

"Chápu. Hele," prudce se nadechla klanová velitelka a pohlédla oslovené do očí, "já, vím, jak je to těžké ztratit někoho známého, natož dva, a pochopím, jestli nebudeš chtít nás dál vést, jenže..."

"Ne," skočila ale válečnice šedé kočce do řeči, "přemýšlela jsem o tom, ale... vybrali mě Hvězdní. A to proto, že si mysleli, že právě všechny tyto strasti překonám, takže jim musím vyhovět. Prostě musím!"

Mořská velitelka zavrněla: "Věděla jsem to. Věřím v tebe, Bouřenko, to zvládneš!" A s těmito slovy se zvedla a odešla za ostatními členy klanu.

...

Slunce se pomalu posouvalo po obloze, jak si masa koček pomalu ale jistě razila cestu lesem. Černá zrzka v jejich čele, spolu s její kamarádkou tuto skupinu vedly, podpírající se jak psychicky, tak fyzicky.

Bouřenka občas měla chuť zařvat na nějaké kotě, když se jí už poněkolikáté zeptalo, kdy tam budou, ale neskutečně cenila Malinotlapčinu výdrž, když mu pokaždé mile odpověděla, že už určitě za chvilku.

Byly to dusné okamžiky, když každý věděl, že za pár minut už možná uvidí ten klan. Ten klan, možná podobný jako Jezerní, který jim měl pomoci s hledáním nového domova.

A potom, jako blesk z čistého nebe, či jako bouře z čistého moře, ucítila Kosatkozubka jakýsi pach. Brzy nebylo pochyb.

Jakási skupina koček si tu zaváděla pachové značky.

Bouřenka už to co nejdřív chtěla prozkoumat, ale ani to nestihli, protože v tu chvíli se z křoviska vedle nich ozvalo zaúpění srny, a posléze z něj vyběhla skupina čtyř koček, držících v tlamičkách kusy kořisti.

Lovecká hlídka.

Snažila se potlačit úlevný, zároveň vyděšený pohled, aby kočkám vše vysvětlila, ale ztratila slova, když zjistila, že ony se tváří úplně stejně.

"Skupina koček, stejných jako my, vedené tmavým ohněm," prohlásila ta nejmenší z nich, načež se otočila na kocoura vedle ní, "to musí být oni, Sekáči!" Oslovený kocour jen kývl, načež se obrátil na Bouřenku: "Odkud pocházíte?"

Ta se rychle vzpamatovala z šoku a odpověděla. "Jsme Mořský klan, putovali jsme, abychom našli nový domov, když jsme narazili na mazlíčky v dvounožčích obydlí nedaleko odsud, a ti nám poradili, abychom hledali vás. Podle Hvězdného klanu," znejistěla, protože tolik nechtěla, aby to byla ta nesprávná skupina, "jste Bouřlivý klan."

Jmenovaný Sekáč to nezapřel.

"Takže také věříte ve Hvězdný klan?"

"Ano!" prohlásila, možná moc nadšeně Bouřenka.

Teď se po sobě podívaly všechny čtyři, nadějně, jakoby cítili to samé: "Musíme vás odvést k našemu veliteli. Pojďte."

Vedli je dlouho, přes celé území, skrz močály i louky, až se konečně v údolíčku pod nimi objevila hromada koček. Už z takovéto dálky bylo jasné, že žijí podle válečnického zákoníku. Soudě dle doupat, hromady s úlovky, něčeho jako byl Kamenný vrcholek... toto byli oni - Bouřlivý klan.

Když sbíhali strání směrem do středu tábora, Bouřenka několikrát uslyšela větu, co poprvé řekla ta malá, černá kočka.

"Skupina koček, stejných jako my, vedené tmavým ohněm."

Doklusali ke třem kočkám, stojícím uprostřed mýtiny, jako kdyby na ně byli už připravení. Za ně se zařadily ty čtyři, které je sem doprovodili. Konečně měla čas si je pořádně prohlédnout.

Všechny měly postavu jako typické divoké kočky. Byla tam ta menší, černá, vedle ní ten kocour, Sekáč, šedý s bílými skvrnami, dále nejspíše mladší mourovatá kočička s bílými tlapkami a naopak statná hnědá kočka s dlouhými, hnědými drápy.

Z těch tří, už připravených, uprostřed stál nenápadný černo šedý kocour, vedle něj hnědá kočka s nazelenalými chloupky, které se Bouřence upřímně moc nelíbily a z druhé strany šedý - od světlé do tmavé - kocour s modrýma očima.

Sekáč, jak už slyšela, promluvil: "Noční, toto je -"

"Mořský klan, už vím," skočil mu do řeči černě zbarvený kocour, "Hvězdní mi to již řekli."

Protáhl se mezi hnědým šedým kocourem a obtočil se kolem vedoucí válečnice.

"Tak ty jsi ten tmavý oheň? Mělo mi to dojít. To zbarvení... vyloženě ho připomínáš."

Bouřenka zvedla obočí: "Promiňte, ale jaký tmavý oheň? Slyšíme to tu již od brzkého příchodu, ale nechápeme význam..."

"Dostali jsme proroctví. Když to budete nejmíň čekat, objeví se skupina koček, stejná jako vy, vedená tmavým ohněm a podílíte s ní své území. Předpokládám podle toho, že vám máme propůjčit nějaké místo k táboru... Ale dost už řečí, jak se jmenuješ ty, velitelko Mořského klanu?"

"Eh," přerušila ho hned oslovená, "nejsem, tedy, nevelím klanu. Jen mě Hvězdní vyvolili, abych vedla výpravu s cílem u vás. Velitelka je tady Hvězdná vlna." Šedá kočka se stříbrnou kresbou na zádech vykročila vpřed a přátelsky kývla. "Každopádně já se jmenuji Bouřenka," dodala ještě rychle.

Noční vstřebal informaci, načež se k ní přiklonil blíž. "Dobrá tedy," zaševelil, "odhaduji, že tímto tvá práce skončila, Bouřenko, gratuluji k tomu vyčerpávajícímu splnění úkolu." Odklonil se od ní, načež promluvil dost hlasitě na to, aby to slyšela i Hvězdná: "Já si teď půjčím tvou velitelku. Sejdeme se tu za chvíli na dalším shromáždění."

...

"...a proto jsme se na základě nedostatku informací o našich hostech rozhodli, že jim prozatím vytvoříme provizorní doupata, a až se dostatečně poznáme, doporučíme jim tábor o jejich předpokladech."

Skončil právě velitel Bouřlivého klanu svůj monolog, načež sestoupil z hory a začal se spolu se svými druhy věnovat stavbě již zmíněných pelíšků.

Dvě kočky, které předtím stály vedle něj, se jmenovaly - jak už válečnice zjistila - Řasnatka a Dešťák. Byli to zástupkyně velitele a léčitel. Přesně, jak si Bouřenka myslela.

Byl to neskutečný pocit, mít všechnu tu váhu pryč z ramen, a vědět, že ji odhodila s hrdostí. Teď už zase právoplatně spočívala na Vlniných bedrech.

Sdělila své pocity své jediné kamarádce. Teď už zbývalo jen najít si kompletní tábor, a Mořští mohli začít prvotřídní způsob života jako předtím.