Kočičí válečníci: Příběhy mořských (WaCa FF)

Kapitola VI.

Chlad ovinul Bouřkotlapce nožky a rozklepal jí celé tělíčko. Najednou se cítila jako malé koťátko pobíhající po táboře, hledající svoji maminku. A to, že na ni všichni klanoví druzi koukali jako z jara, jejímu psychickému stavu moc nepomáhalo.

"B - Bouřkotlapko," zakryla klanová velitelka své zakoktání, "copak se děje?" Hvězdná vlna byla už velitelkou dlouho a zbývaly jí ještě čtyři životy. Tato pozice jí nejspíš naučila nedávat najevo své emoce, aby neznervózňovala klan, ale Bouřkotlapku na její pozici nikdo nic takového nenaučil. Vlnina tvář totiž vypadala klidně, jako by spala v růžích.

Černo zrzavá kočička pomalu vydechla: "N - nic, Hvězdná vlno." Opáčila a schovala se do davu. Malinotlapka se ke své přítelkyni přitiskla a konejšivě ji plácla ocáskem přes rameno.

Klan nyní upřel svou pozornost na velitelku, která posléze promluvila. "To nic neznamená," marně zastavovala svůj chvějící se hlas, "normálně pokračujme ve Zkouškách. Třeba... třeba prostě přišel dříve odliv a kořist na chvíli odplula pářit se." Kočky nejspíše shledaly námitky Hvězdné za smysluplné, protože jim slehly kožíšky a za pár minut se pláckem zase rozléhal povzbudivý jásot.

Ale od dvou kamarádek, které vyhrály učednickou kategorii, se žádný jásot neozýval. Tiše se hladily ocásky a tiskly se k sobě.

...

Válečnickou kategorii vyhrál Jasný večer, za ním Vodnice a třetí Plavukámen. Kokosoočka se umístila na čestném pátém místě. Po soutěži při cestě do tábora jemně z legrace vynadala Bouřkotlapce, že prý jí chybělo její povzbuzování, ale když spatřila náladu své svěřenkyně, odvedla si ji bokem.

"Copak se stalo? Bouřkotlapko, tváříš se jako zmoklý chlupáč! A to svítí slunko a právě jsi vyhrála celoklanovou soutěž."

"Hm," učednici ničilo, že se své učitelce nemohla svěřit, "jen... se necítím nějak dobře."

"Není ti špatně, nejsem nováček! Znám tě už po několik úplňků, takže nekecej a řekni mi to!"

Oslovená kočička už nevěděla co dělat, ale naštěstí se k nim právě v tu chvíli propracovala Hvězdná vlna, a Kokosoočka ztichla. "Chtěla bych s tvou učednicí mluvit," kývla klanová velitelka na černo zrzavou kočičku nejistotou se krčící u nohou své učitelky. "Ona..." snažila se šedo černá kočka najít nějaký důvod, "prokázala... vynikající schopnosti u Zkoušek." Bílo hnědá válečnice do Bouřkotlapky povzbudivě šťouchla a nasměrovala ji ke vznešené kočce. Učednice se na ni rozechvěle usmála, ale svůj pokus o úsměv doplnila spíš úšklebkem. Ono to moc jinak nešlo, když věděla, proč s ní chce velitelka mluvit.

Prodraly se společně davem až do zadních řad, kde už na ně čekala léčitelka. Modrou lunu Bouřkotlapka nikdy neviděla. Byla to vznešená, ušlechtilá kočka s modro šedou srstí a modrýma očima. Učednice v ní nějakým způsobem rozpoznala léčitelku. Bylinky, které měla za ouškem, nebo nevěděla, ale i tak vyzařovala auru léčitelského klidu a milosti.

"Ahoj Bouřkotlapko," zavrněla se stejným klidem, jako když Hvězdná promlouvala ke klanu, "ještě jsme neměly tu čest se tak úplně poznat. A to jsi tu už tak dlouho! Musíš být víc nemocná." Oslovená kočička se zasmála. Byla ráda, že se s touto kočkou poznala. Znala ji teprve pár vteřin, a už si byla jistá, že ji bude mít ráda.

"Inu," odkašlala si znovu léčitelka, "slyšela jsem tuhle od Vlnky, že jsi měla nějaké sny a... pokud možno se ty sny právě plní, že? Myslím sny od... Hvězdného klanu?"

Bouřkotlapka horlivě přikývla.

"Dobrá, víš... tady s velitelkou jsme se domluvily, že se mnou navštívíš Šeptající vodopády? Co ty na to?"

Kočička se rozzářila. U šeptajících vodopádů se kočky scházely s klanem, a chodily tam pouze léčitelé a klanoví velitelé pro svých devět životů. Ovšemže tam chtěla jít! Sdělila svou odpověď léčitelce, která vřele přikývla.

"Sejdeme se tedy dnes až bude měsíc nejvýše. Předtím se pořádně najez a aspoň trochu vyspi - klidně tě vzbudím, až nastane čas. Setkávání se ve snu s Hvězdnými je těžší než se zdá!" pobaveně zavrněla klanová léčitelka a jemně pleskla Bouřkotlapku ocáskem přes ramena. Ta se o ni otřela boky, kývla a zamířila za Malinotlapkou.

...

Po příchodu do tábora se dvě učednice najedly, udělaly si siestu a šťastně zamířily do svých pelíšků. Události uplynulého dne už jim trochu odlezly z kožíšků, díky čemuž mohly bezstarostně vtipkovat o situacích na Zkouškách.

Zrovna se řehtali Vlhkotlapčinu předvádění vzteku Vodnice, její učitelky, když uslyšeli pár koček zvenčí pokřikovat ne zrovna pochvalné věci s dopadem na hlad v táboře. Vlhkotlapka, která si zjevně ničeho nevšimla, zrovna potěšeně mňoukala: "Jaktože jsi zase byla poslední ty nevděčný chlupáči! Co já se všechno s tebou nenacvičila, a ty se mi takhle odvděčíš?! Že já..." Zmlkla, když jí Travutlapka přejel ocáskem přes tlamičku. Podrážděně vyprskla kocourovy chlupy ze svého jazýčku, ale nic neřekla.

Skalnotlapka s Bouřkotlapkou, s pelíšky nejblíž u vchodu do doupěte, se zvědavě zvedli, načež vykoukli ven. 

Naskytl se jim výhled na dočista vymetenou plochu, kde dříve bývala hromada s úlovky a pár starších válečníků sršících urážkami na ty mladší. Uprostřed všeho toho rozruchu se tyčila chvilku na zadních, chvilku na všech čtyřech, klanová velitelka a za ní nevýrazná Luna, jež zrovna usměrněně lízala ouško jednomu z naježených kocourů.

Bouřkotlapka naštěstí nezaznamenala žádnou rvačku, takže se na plácku objevovalo jen vyjíždění, ale i tak to nebyl úplně dobrý pohled. Učedníci se na sebe koukli, a v jednu chvíli měli jasno: ostatním nic neřeknou - ať je nerozrušují.

...

Když se smíchem upadali do spánku, myslela černo zrzavá kočička na Hvězdné válečníky. Někde vzadu v mysli se jí objevovala jakási část mozku, která jí ve všem napovídala. Bylo to něco jako instinkt, až na to, že byla Bouřkotlapka pevně přesvědčená, že to "něco" musí být Orlí měsíc a všichni jeho kolegové. Né vždy tuto věc poslechla, ale nic se jí nestalo.

V těchto domněnkách se učednice oddala spánku.

...

Stočila se na druhý bok, když ji někdo jemně dloubl do čumáčku. Když se to zopakovalo, zavrčela, ale napotřetí už plně připravena k boji vyskočila na tlapky. Srst jí ovšem v cuku letu slehla, když před sebou uviděla sympatickou šedo modrou kočku. Její oči v barvě moře ve tmě jasně zářily a Bouřkotlapka automaticky zavrněla. Kývnutím léčitelku utvrdila ve své přípravě a tiše vyrazily z tábora.

Teprve, když byly pár liščích délek od tábora, léčitelka utrousila: "Před a po setkáních s našimi předky se moc nemluví, takže pokud dostaneš nějakou důležitou informaci, předej mi ji až zítra." Mladší ze společnic přitakala kývnutím hlavy, i když jí postupem času došlo, že to v té tmě léčitelka nemůže vidět.

Rychlé probuzení ze spánku ji rozhodilo víc, než očekávala, takže po cestě k Šeptajícím vodopádům prakticky jen klimbala. Jak myslí, tak packami.

Po dosažení cíle jejich výpravy na sebe obě účastnice kývly, načež si položily hlavičku na tlapky před sebou a dostaly se do něčeho, co není spánek, ale něco jako bdění.

Kočka právě obdržující sen nebo proroctví od ctěných předků našich, se udržuje v něčemsi jako spánková paralýza. Spí-li, považuje se tento čin za nevěru ke klanu a zákoníku. Jak pravil jeden ze zákoníků, který měl speciálně Mořský klan zavedený.

Bouřkotlapka se tohoto bodu moc nebála. Kdyby byla ještě nebyla potkala Hvězdné, asi by měla nahnáno, jenže vzhledem k tomu, že se s nim již setkala, znala ten pocit spánkové paralýzy a věděla, že přijde prakticky hned, pokud ovšem věříte v Hvězdný klan.

"Prosím, prosím, ať mi něco o tomhle šílenství sdělí," zamumlala si pro sebe, "ať přijdou!"

Uvelebila se pomocí zavrtění, s ocáskem jemně se dotýkajícím své společnice. Dodávalo jí to pocit bezpečí. Po chvíli bezcílného bloumání světem spánku se konečně její mysli dotkla světelná stopa jejích válečnických předků. 

Tak přece jen přišli.