Kočičí válečníci: Příběhy mořských (WaCa FF)

Kapitola I.

Bouřkotlapka se zamyšleně zakousla do šťavnatého králíka, kterého jí donesla sama Kokosoočka, její učitelka. V posledních dnech toho měla hodně na práci, a z tohoto důvodu neměla na tuto činnost čas ani náladu. Z hlídek přicházela vyčerpaná do posledního údu, počemž jen zalehla do pelíšku a tvrdě usnula. A to toho měla na přemýšlení opravdu dost. Její kondice byla momentálně na velmi dobré úrovni, a tak to šlo i s loveckými a bojovými schopnostmi. Byla Kokosoočce vděčná za její systematicky rozvržený, účinný výcvik.

Polkla sousto a olízla si náprsenku. Dařilo se jí. Bouřkotlapka se pousmála, když jí do hlavy vnikla vzpomínka na to, jak na svém posledním lovu profesionálně usmrtila několik větších i menších ryb a dokonce se jí pár dní potom povedlo s několika staršími válečníky vyhnat malého žraloka - teprv mládě - z jejich území.

Ale moc dlouho si vzpomínkovou chvíli neužívala.

Ucítila prudký náraz do zadku, zvedla se a vycenila zoubky. Posléze ale shlédla na kotě, které se nejspíše překulilo a omylem do učednice narazilo. Její pohled zjihl, ale ne dostatečně brzo.

"Hej!" uslyšela záhy výkřik jakési kočky, "trochu zklidni hormon kočičko!" Válečník, Jasný večer, naštvaně syknul. "Ne asi!" prohlásil další hlas, "Je to jen kotě!"

Bouřkotlapka přitiskla ouška k hlavičce a provinile se zarděla. Ale vždyť jsem na něj jen malounko sykla, proběhlo jí hlavou. Sklopila zrak k místu, kde doteď koťátko stálo, aby naplnila nevyslovené tužby kocourů, ale to už tam nebylo.

Zvedla zrak za účelem prohlédnutí tábořiště a spatřila černo bílou matku - Kosatkozubku, a jejího potomka - Žralůčka, tisknoucího se k ní. Kočka na ni agresivně krčila tlamičku, uši připláclé k hlavě.

Bouřkotlapka si povzdechla, a tlapkou si přisunula kořist blíž k sobě. Musela si připomenout její jediný, ale dosti velký neúspěch a to přátele. Při každé pochvale, povedeném úskoku, cíli jí kazily radost kočky, mračící se na ni jako by jí žádné štěstí nepřály. Štvalo jí to, ale spíš rozesmutňovalo.

Bouřkotlapka měla velmi netypické zbarvení, a to černou srst, na které se výjimaly velké oranžové skvrny. Jejich kombinace tmavé a ryšavé tvořila dojem blesků. Podle toho vlastně dostala své jméno. Bouřkotlapka. Ostatní klanoví příslušníci si bohužel z nějakého důvodu mysleli, že je to znak nepravosti.

Nepotřebuje je, nepotřebuje nikoho, aby se stala dobrou válečnící. Dojedla a rozhlédla se po táboře. Většina koček teď dodržovala siestu, jenže tu ona neměla s kým dělat. Kokosoočka, jestli se za přítelkyni dala považovat, seděla opodál před válečnickým doupětem a povídala si s ostatními. Bouřkotlapka si povzdechla. To ona nemůže. Nikdy.

Hrábla tlapkou do králíka, ale ihned se okřikla, že se  kořistí nehraje. Polkla. Jak jsem se mohla dostat od svých úspěchů ke svým starostem, řekne si a rozesmutní se. Zamrká ve snaze zaplašit slzy, deroucí se jí do očí. Už už to vypadalo, že se jí její snaha nepovede, ale slzy automaticky zajedou zpátky, když do Bouřkotlapky někdo drkne a vyruší ji z myšlenek. Zrzavo černá kočička se hbitě otočila a za sebou spatřila samu velitelku Mořského klanu, Hvězdnou vlnu. Vyjímala se nad ní v celé své výšce a černé oči jí neskutečně krásně zářily. Z tlamičky jí visela větší ryba, růžovo modrá s bílými ornamenty. Bouřkotlapka by si musela zmáčknout mozek, aby si vzpomněla na její jméno, ale ostatně... hlavně, že se to dá žrát. 

Převážně stříbrná kočka si k ní přisedla, její černé oči jí neskutečně hezky zářily. "Tak co? Jak šel trénink?" Učednice zavrněla. Kromě Kokosoočky byla velitelka jediná, která se s ní aspoň trochu bavila. Nejspíš sice jen proto, že jí bylo osamělé kočky líto, ale i tak měly její činy váhu. Zamumlala pár pozitivních odpovědí, ale nejspíš moc rozesmutněle. Velitelka totiž pár okamžiků poté sklonila hlavičku k Bouřkotlapce, a potichu promluvila.

"Máš nějaké starosti?"

"Oni... oni si myslí..."

Kočička sklopila pohled. Přemýšlela, jestli Vlně chce pravý důvod vůbec říkat, bála se, že si Hvězdná uvědomí, že je důvod vlastně smysluplný a přestane se s ní bavit. Ne, ty myší mozku. Před tebou stojí sama velitelka Mořského klanu, ne nějaká hloupá válečnice. Ta už má rozum. 

"Že jsem jakási bouře. Bouře, která zruinuje klan. Víš, podle mého zbarvení."

Bouřkotlapka nastavila velitelce tlapku, aby se o jejích skvrnách, vypadajících jako blesky přesvědčila sama. Šedá mohutná kočka přikývla a vzdychla. "To víš, kočky jsou stereotypní. Jakmile v jejich okolí něco změníš, nelíbí se jim to. Ale to neznamená, že je to špatně." Pohladí učednici ocáskem po rameni. "Mimochodem... za chvilku bude jmenování Malinečky, tak se s ní můžeš seznámit..." Mrkla na Bouřkotlapku a odběhla do svého doupěte. Zrzavo černá kočička za ní ještě dlouho koukala, ale potom stočila svou pozornost k Malinečce, hrající si před školkou. Nervózně se rozklusala směrem k ní a doufala, že malému koťátku ještě nikdo nepředal informaci o ní a jejích nedostatcích.

"Ehm... Ahoj! Nechceš naučit nějaké válečnické chvaty?" vyrušila hnědou kočičku ze soustředění. Ta se na svou vyrušovatelku zmateně podívala, ale poté horlivě přitakala že ano. Bouřkotlapka nadšeně zastřihala oušky, a jala se předčasného výcviku své - jak doufala - nové kamarádky.

...

"Hej!" Bouřkotlapka ztuhla, když ji po druhé za den vylekal jekot kočky. Obrátila se a spatřila naježenou Vlnohřbetku, sedící za ní. "Co si to dovoluješ učit mou dceru bez zeptání?!" vyprskla, "Mazej pryč, než tě k tomu donutím, ty... ty... ničivá bouře!" Učednice zavrávorala, když ji k odchodu pobídnul lehký kopanec ze strany matky. Už se se slzami na krajíčku chystala odejít, když tu přišla pomoc z nečekané strany tiché Malinečky. "Mamí! nemůžeš mi říkat, s kým se mám kamarádit! Bouřkotlapka si se mnou jen hrála!" vypísklo malé koťátko a zamračilo se. Šokovaná Vlnohřbetka ani nestačila nic namítnout, když její dcera obmotala ocásek kolem učedniciny tlapky a odešly spolu ke kamennému vrcholku.

"Ty... budeš za chvilku jmenovaná učednicí, víš to, že?"

Malinečka pomalu kývla. "Já... vlastně se celkem hodně bojím." Bouřkotlapka se na kamarádku zmateně podívala. Se svou světle až tmavě hnědou barvou se určitě řadila do krásnější poloviny koček, a milá a sympatická byla taky. Jak se tedy může něčeho bát? Nejistě sdělila kočičce své pocity. Ta se potichu zasmála. 

"Víš, Bouřkotlapko, vzhled máme každý jiný, ale kdyby nás stáhli z kůže, naši podobu by tvořili emoce, a ty... máme všichni stejné."