Kočičí válečníci: Příběhy mořských (WaCa FF)

Kapitola XXIII.

Když byl jejich cíl výrazně blíž, než kdokoli do té doby čekal, pohybovala se masa koček o dost rychleji, než Bouřenka očekávala. Už věděli, jak daleko od nich je klan, který bude dost možná hrát v jejich domově velkou roli a proto se s ním chtěli co nejdříve seznámit.

Malinotlapka s Korálotlapkou si s ní rády a často povídaly, což radostnou náladu jen povzbuzovalo. O hodně víc se spřátelily - pokud to ještě šlo - a rozsévaly všude po klanu štěstí.

Následující půl den byl tedy skvělý. Hodování, hodně odpočinku, ten pocit, že už znají datum dosažení jejich cíle.

A proto, omámeni tou náladou, muselo se něco stát...

...

Klan ještě naposledy přespal poblíž dvounožčí čtvrti, a potom už se nadšeně rozklusal směrem k lovištím klanu, který jim měl poskytnout oporu.

Dlouze cestovali, překračujíc kameny, úzké stezky, do čehož hodně zasahovala psychická uvolněnost, jež kočky tlačila dopředu medvědí silou.

"Myslíte, že mluvili pravdu?" zeptala se jemně Malinotlapka.

"Nevím, ale Lizzie věřím. Vypadala mile."

"...A těhotně!"

Kamarádky se zasmály Korálotlapčinu vtipu, načež pokračovaly v debatě.

"Hlavně ale doufám, že už tam brzy budeme. Opravdu nestojím o to být znova napadána miliony zvířat, protože jsme zabrali jejich území."

"To je pravda, chci mít svůj vlastní prostor k chránění!"

Bouřenka jen úsečně kývla. Moc toho nenamluvila, ale i tak ráda poslouchala názory svých kamarádek.

"Hej, Korálotlapko!" ozval se najednou z levé strany pokřik. Zavolaná protočila oči. Z davu se totiž vyhrabal Žralůček, její bratr.

"Modrá luna mi řekla, ať tě zavolám. A to hned!" na slovo hned výrazně našpulil tlamičku, aby mu dodal ráznost.

Černá kočička na své společnice jen otráveně kývla, načež zmizela do davu se svým sourozencem.

"Jak... jak můžou být sourozenci?" lehce se zasmála Malinotlapka, "myslím, vždyť jsou tak rozdílní! Ona je rozená válečnice a on zase léčitel, jak?"

Bouřenka se rozesmála. Také to nechápala, ale... protiklady se ostatně přitahují. Asi i před narozením. Vyslovila svou myšlenku nahlas, čímž přiměla k záchvatu smíchu i svou kamarádku.

Obě kočky se po pár minutách ale rozhodly přijít ke Korálotlapce, aby zjistily, co po ní předtím Modrá chtěla.

Rozklusaly se směrem tam, kam černá učednice odběhla... a najednou se všechno odehrálo z Bouřenčiny strany jako v pomalém sledu událostí.

Když uviděly trojici koček, jejich kamarádka se k nim chtěla rozeběhnout, načež na ně kývla, a vysprintovala přímou čarou.

Před ní ale byla díra.

Než jakákoli z jejích kamarádek stihla něco udělat, už se kočička vznášela ve skoku nad ní. Jakmile ale zjistila, že úplně neodhadla délku díry... nejenom, že ztuhla strachy, ale zároveň si toho všimla i Kokosoočka. Bývalá Bouřenčina učitelka vystartovala do skoku popadající bezradnou učednici do zubů a -.

Náhle musela černo zrzavá válečnice pozorovat, jak se dvě z jejích nejbližších osob řítí do tmavé propasti.

Uslzeně a těsně přimáčkla oční víčka k sobě. Nemohlo se to stát. To prostě - uslyšela praskání kostí. Poznala ten zvuk, stejný jako když včerejší den Jizvěna padala do dvounožčí zahrady.

Když otevřela oči, mlhavina, masa koček valící se kolem jámy, a slzy, ji uvrhly do hlubokého omdlení.

...

Znáte ten pocit, jako když si myslíte, že je život konečně na vaší straně, ale obrátí karty, a zbaví vás všeho, co váš život v podstatě dosud obsahoval?

Když kočka, která vás v podstatě vychovávala a kamarádka, jedna z vašich dvou, vyplní Hvězdný klan o další dva kusy?

A co teprve ten pocit. Ten pocit, kdy máte chuť do té propasti skočit za nimi. Ten pocit, že vás jedna bezedná jáma může zbavit všech starostí, bolestí, strastí...

Ale ten pohled. Uslzené oči, kterýma na ni hleděla její nejlepší - odteď - kamarádka.

Upřímná bolest, ale zároveň důvod, proč to neudělat.

Důvod, proč nepřekonat tu vzdálenost mezi ní a jámou.

Prudce zamrkala, načež se z něčeho jako kómatu přeměnila do prudkého záchvatu. Slzy z jejích očí proudily jako o závod, předhánějící se v tom, která dřív zmáčí její srst.

Ani přitisknutí, kterým ji obdařila její kamarádka, situaci nějak nezlehčilo.

Ani doteky ocásků ostatních druhů.

Ani...

Její nulová energie se najednou nějak přenesla na něčí záda. Když těžce otevřela oči, zjistila, že je nesena na zádech dvou jakýchsi válečníků. Po chvíli spadla, načež usnula.

...

"Tak se zase shledáváme, Bouřenko," ozval se zpoza ní známý hlas. Když se jmenovaná otočila, spatřila to, co čekala. Hnědý kocour, bývalý velitel Mořských.

"Nemám náladu, Orlí měsíci, myslela jsem, že mě Hvězdní podporují, a teď tohle? Opravdu?"

"Ty jsi už zapomněla, co tehdy říkala Vodnice?"

"Hm, asi jo," odvětila Bouřenka naštvaně.

"Pak už asi nemá cenu nikam chodit, že?"

Válečnice zavrtěla hlavou. Život má vždy cenu, záleží jen jakou. Dělila svou myšlenku Orlímu.

"Správně, a věř mi, ten tvůj má pro ostatní cenu vysokou,"

"Moje milé Mořské kočky," mňoukla, "prožily jsme hodně smrtí, možná i prožijeme a jsme nuceny se na to dívat, ale nikdy si na to nezvykneme. Nemůžeme ovšem s každou smrtí zastavit. Dojdeme klidu v novém domově, a tam můžeme plakat! Teď můžeme maximálně plakat pot!"

A tehdy se Bouřenka rozhodla, že do nového domova dorazí. I když ne pro ni, aspoň pro její... nejbližší.