Kočičí válečníci: Příběhy mořských (WaCa FF)

Kapitola XIII.

Na mýtině, s několika ledabyle posázenými skalkami a stromky, u pobřeží zpěněného moře se právě pohybovalo několik koček z místa na místo. Život zde pomalu proudil, den co den, nebo tak to aspoň Bouřkotlapce připadalo.

Ano, té učednici, která se zde probudila do vší té pohyblivosti. Vypadalo to tu podobně jako tábor Mořského klanu, ale kočička toto místo nikdy neviděla, tím si byla jistá. 

Chvíli jen tak postávala s čumáčkem u země, snažící se najít jakési povědomé pachy od jejích druhů, nebo koček z podobného klanu, jako jsou oni, ale její obvykle silný pachový instinkt nic nezachytil. Všude se rozprostíral jen slabý, mořem nasládlý odér. A to byl ten moment, kdy jí došlo, že sní. Podle pachu Hvězdného klanu vždy rozeznala jestli spí, nebo bdí.

Nestačila si ovšem uspořádat myšlenky v hlavě, proč by si ji Hvězdní k sobě volali, a přímo před ní se objevil oním odérem nasáklý kocour. Hvězdný válečník.

Měl bujný, chundelatý kožíšek, rozprostírající se kolem jeho těla jako peří, a oválnou širokou hlavu s ostře řezanou čelistí. Uši měl menší a širší než většina koček, ale nějakým způsobem se to k jeho postavě hodilo.

Upřel na udivenou učednici své jantarové oči, načež spustil: "Zde se nacházíš, Bouřkotlapko, nositelko vážného proroctví, které ti uložili na záda, bez zeptání, bez nabídky. A přesto, tak silná mladá kočka, brzo válečnice, byla vybrána vésti náš klan za spásou, či absolutním koncem. To jen na tobě, na tobě má milá, záleží osud celého klanu. Osud, který ti na záda naložili spolu s proroctvím. Ale museli mít nějaký důvod. Museli tušit, že to břémě zrovna ty z celého klanu doneseš až na ono osudové místo, nebo zahodíš spolu s klanovou záchranou."

Oslovená z hlasu staršího válečníka poznala, že nejspíše bude z dávné doby. Nebo spíše ze způsobu, kterým mluvil. Každopádně neměla kuráž se ho na něco zeptat, a tak pouze přikývla na souhlas.

"Mimochodem," prohlásil ještě kocour, "jmenuji se Orlí měsíc. Býval jsem dávným velitelem Mořského klanu. Před několika léty jsem náš klan zavedl sem, na ostrov, ze kterého teď budete znovu odcházet. Proto jsem byl vybrán, abych ti předal všechny užitečné zkušenosti, a nasměroval tě správným směrem."

Teď už Bouřkotlapka promluvila: "Děkuji za představení. Budu moc... moc ráda, když mi řeknete vše důležité, a zároveň doufám, že mi i celý Hvězdný klan pomůže s navigováním mých druhů na vybrané místo." Uklonila se a zakončila svůj proslov.

Orlí kývl, načež se vydal pomalým krokem kolem pobřeží. Černo zrzavá kočička mírně zrychlila, aby statného kocoura dohnala, a udýchaně se zeptala: "Co je.. toto místo zač?"

Hnědý válečník se otočil přes rameno. "Co myslíš?" vyložil otázku, jako kdyby se Bouřkotlapky ptal, pod jakým keřem se nachází myš.

"Já..." učednice nechtěla vypadat hloupě, ale najednou ji to trklo.

Ty kočky, které se pohybovaly po místě, které vypadalo jako jejich tábor. Ten pocit domova, který jí to místo nahánělo. Moře, a... vůně potravy. 

To všechno byla... kritéria pro ideální domov.

"Tohle je to místo, že ano?" podívala se mu do očí s jistotou v těch jejích.

"Hm," kocour ale nevypadal tak nadšeně, jak si Bouřkotlapka představovala, "ne úplně, ale minimálně je dosti blízko odsud."

S dalšími slovy kočička nečekala: "Vezmeš mě tam? Prosím!"

"Nemůžu tě vzít někam, kde je tvá práce to najít," zasmál se Orlí měsíc.

Obě siluety koček se najednou usadily v měkké trávě, která tu omílala kraje lesa a písku, načež se ta větší z nich rozpovídala.

"Přesuny z místa na místo jsou těžké. Vždy musíš potlačit stesk, tradice, i hezké zážitky na minulost, a všemi smysly se soustředit na budoucnost. A to je těžší, než se zdá. Cesta, která čeká tebe, je spletitá, a o nic lehčí než má, ale pokud se budeš držet plánu, vše dopadne dobře. Hvězdný klan při tobě, vyvolená, vždy bude, i kdyby ses dala na scestí. Protože když se dáš na scestí, jako kdybys tam poslala celý klan. Po cestě se toho hodně změní, včetně koček, a to k horšímu, i k lepšímu."

"Nelze říci, jak dlouho bude cesta trvat. Hvězdní vás tam v každém případě snad zavedou, ale tvá práce je ovlivnit, jestli bude cesta dlouhá dva úplňky, nebo tucet. Budete muset jít přes terén, který neznáte, lovit kořist, kterou neznáte, na cestu se ptát koček, které vám budou chtíti roztrhat kožíšky, ale to všechno je cena za ideální území, na doufejme dlouhou dobu."

"Změní se i něco ze Zákoníku, z vaší rutiny. Mezi vámi bude najednou více koček, než byste čekali. Potkají vás rizika, spády, i momenty depresí. Ale jak říkám - odměna stojí za to."

Mezi dvěma bytostmi se rozprostřelo ticho, jako kdyby na ně padla hlava. Bouřkotlapka si v hlavě vtiskávala do paměti každé slovo či důležitou informaci, mezitím co na ni bývalý velitel upřeně hleděl.

"Moc... moc vám děkuji. Já, budu se snažit ze všech sil," snažila se ve svém nervózním pohledu vykouzlit kousek vděku.

"Není zač. Ale pamatuj! Vždy, v každém případě, i když špatně zatočíte, tě na správné místo dovede Stříbrná kožešina."

"Co? Jak, proč?" vyhrkla kočička.

"Hvězdný klan žije na Stříbrné kožešině. To jistě víš." 

Učednice kývla.

"A Hvězdní se už v té době budou stěhovat na vaše nové místo k životu. Budu vás opatrovat jen já, a pár válečníků, které jsme vybrali. Tím pádem vždy uvidíte Stříbrnou kožešinu na obzoru, a budete moci jít za ní. Jednoduché."

Orlí měsíc si olízl náprsenku zcela obyčejně, jako kdyby před ním právě nestála sto procentně nejistá ani ne válečnice, na které záleží celý klanový osud.

Bouřkotlapka polkla. "Ehm, dobře," vyrazila ze sebe, "slibuji, že vás nezklamu."

Velitel se na ni krátce podíval, načež vstal, a prohlásil: "Pak tedy děkuji za kvalitně strávený čas s tebou, vyvolená." A začal ladnými kroky stoupat k nebi.

"T - taky moc děkuji, Orlí měsíci!" stačila na něj ještě křiknout černo zrzavá učednice a porozhlédla se po pobřeží.

Rozešla se směrem ke kočkám, které si pořád hleděly svého.

"Hm, tak vy budete nějakým způsobem souviset s námi."

Mezi vámi bude najednou více koček, než byste čekali.

Zachvěla se, když si vzpomněla na větu Orlího. Ach. kéž by jen věděla, co s nimi měli jejich předci v plánu. 

Klusem zamířila ke shluku jeskyní, které číhaly na kraji oné mýtinky. Po nakouknutí dovnitř rozeznala doupě učedníků, válečníků, starších a školku. Klanový velitel a léčitel měli asi doupata jinde.

"Snad se od nás moc nelišíte," pošeptala si znovu pod fousky, při čemž jí to došlo, "Bouřlivý klane."