Kočičí válečníci: Příběhy mořských (WaCa FF)

Kapitola XXV.

Příští ráno proběhlo jako sen, o kterém většina členů Mořského klanu básnila již nesčetněkrát.

Spali dlouho, dokonce se vzbudili, až když bylo slunce téměř ve tři čtvrtině své cesty nahoru. A jakmile se celí vyspaní do růžova vypotáceli čilí z pelíšků, čekala na ně uprostřed tábora vlastní hromada s úlovky, která na ně jen kulila mlsné oči.

Bouřenka určitě nebyla jednou z mála, které by si na takovýto život rychle zvykli, ale válečnické povinnosti čekají. 

Využila proto své včerejší procházky, během které se blíže seznámila s několika příjemnými kočkami od Bouřlivých, aby zaběhla za Mráčkou, sympatickou čistě bílou válečnicí.

Ta ji  mile přivítala u zrovna rozjedeného vrabce, kterého sdílela s trojbarevnou kočkou, kterou představila jako Větvina.

"Tak co? Řekli ti něco Hvězdní?" lehce nasměrovala debatu na Mořský klan Mráčka.

Bouřenka zavrtěla hlavou: "Doufám, že tak udělají dnes večer. Nechtěla bych skončit bez domova." Nervózně se zasmála.

Nově poznaná válečnice jen tiše dodala: "Tak málem skončili Sekáč s Potokem..."

Černá zrzka se na ni zaujatě podívala. "Kdo?" naklonila hlavičku na stranu, "co je s... Potokem a Sekáčem?"

Bíle zbarvená kočka se chopila slova tentokrát.

"Sekáč - ten šedý s bílými puntíky na krku - a Potok - ten s utrženým ouškem, ze šeda do hněda - bývali dobří kamarádi. A to hodně. Setkali se spolu už ve školce a od té doby to spolu táhli. Potok byl vždy trochu starší a rozumnější, ale nevypadal tak. Spíš... byl trochu menší a spousta koček si myslelo, že se stane léčitelem. Ale nakonec se ukázalo, že byl silný dost. Jak říkám, zastávali se sami sebe, podporovali se, zkrátka jasní nejlepší kamarádi. Jenže potom..."

Zrak se jí zastřel, když otevřela zřejmě těžší část příběhu dvou kamarádů.

"Potom nastal čas klanového testování. Tak říkáme tomu, když vždy na začátku zelenolistí pořádáme něco jako závody v několika disciplínách. Jakože lov, souboje a tak dál... No a Sekáč, se svou přirozeně soutěživou povahou, začal nejspíš dospívat, měnění nálad a takhle. Nechal se každopádně strhnout a při souboji proti Potokovi, který si předtím domluvili jako odbytý, s ním zápolil tak, div ho do krve neutrhal. Při tom, přišel o to ouško."

Ukázala ocáskem na červenou jizvu táhnoucí se přes místo, kde kdysi bývalo válečníkovo ucho.

"Od té doby spolu nepromluvili. Sekáč se snažil, opravdu, i vpadl do jeho tehdejšího jmenování válečníkem, aby se omluvil před celým klanem, ale Potok, přestože je to sympatický kocour, mu to nedokázal odpustit."

Očima plnýma smutku se přichytila na Bouřenku. Ta ji jen něžně pohladila ocáskem, načež kývla. "Chápu to," pronesla směrem k nim, "také se u nás něco takového stalo. Ale bylo to už dávno, a během našeho klanového zkoušení. U nás Zkoušek."

...

Poučená válečnice se nesla klanem jako na trní, zkoumající povahu ostatních Bouřlivých. Cítila se teď více, jako kdyby patřila do klanu, loajální.

Otočila ale pozornost ke svým souklanovcům, sdružujícím se kolem jezera. Možná hledají ryby, radostně si pomyslela Bouřenka a vydala se rozsévat pozitivní náladu i u jejích druhů.

Jakmile ale uslyšela z větší blízkosti tichý nářek, úsměv jí z tváře zmizel. Prodrala se davem přihlížejících, načež spatřila rozechvělou Palmoušku na kraji břehu, obstoupenou jejími největšími kamarádkami - Kokosoočkou a Jiskrnou duší, válečnicemi ze stejného vrhu.

Počkat - Kokosoočkou?

Černo zrzavá válečnice rychle obrátila oči k nedávné matce. Ne, byla kolem ní jen její šedo černá sestra. A - ale vždyť tam byla... Bouřence ukápla z oka slza.

Zatřepala ale hlavou, aby vzpomínky na svou učitelku vytěsnila. Bylo potřeba soustředit se na potíže momentální situace. 

Sice už nebyla ve vedoucí pozici, což vřele uvítala, ale i tak musela podpořit kamarádku. Přitiskla se k od slz promoklému kožíšku mladé kočky a otočila se k Jiskrné: "Co se stalo?" Šeptem dostala i odpověď. "Jedno," starší válečnice měla co dělat, aby jí taky nezvlhly oči, "jedno kotě jí spadlo do vody."

Bouřenka hbitě přemístila pohled na vodní hladinu. Nic tam nebylo, žádné drobné tělíčko.

"Hledali jsme," přikývla Duše, "ale už je tam tak přes hodinu. Není možné, aby to přežilo."

Oslovená válečnice roztřeseně přitakala, ale i tak vtrhla do vody, snažíc se najít nějaké ba i lehké, pachové stopy.

Ale cítit ani vidět nic nebylo.

"Hvězdná!" vyvolala prudké vlny při skoku z průzračné vody, když zjistila, že dorazila i samotná klanová velitelka, "m - musíme vyslat hlídku, pro to kotě!"

"Ano! Prosím vás, pomožte!" škemrala zatím Palmouška, čemuž se černá zrzka nemohla divit, když si toho tolik prožila. Ztráta dítěte tomu asi pomoci úplně nemohla...

"Delfínečku!" hořekovala znova zrzavá kočka, sténající smutkem. Její dvě zbylá koťata - Plamíneček s Jeskyňkou - se třásla u paty skalky opodál. Děsilo je, vidět svou matku v tomto rozpoložení.

Bouřenka si toho naštěstí všimla, načež přišla dva uzlíčky neštěstí utěšit.

Zrzavý kocourek a jeho sestra k ní obrátili své oči a vyvalili spoustu vět, z nichž jen pár měla válečnice to štěstí pochytit.

"Co je mamce? Chci zpátky Delfínečka! Já za to nemůžu!"

Kočičky skučely jedna přes druhou. Skoro nebyly k utěšení, jak se snažily získat nějakou odpověď na své dotazy.

Černo zrzavá kočka si je jen obě přitáhla k sobě ocasem a přejela jím jim přes tlamičky. Toto mateřské gesto malinká stvořeníčka utišilo.

"Poslouchejte, váš bratříček je v pořádku. Neviděla jsem sice, co přesně se stalo, ale vím, že v té nejhorší variantě se právě tam nahoře zdraví s ostatními milými kočkami z našeho klanu."

"A v té nejlepší?" otřeseně se zeptá Plamíneček.

Bouřenka se zasměje: "V té nejlepší večer přijde, živý a zdravý, a zjistíme, že se jen zatoulal někam, kam neměl."

Válečnice shlédla na své dva svěřence, ale pozastavila se nad Jeskyňkou, která vypadala, jakože zadržuje dech nebo něco takového.

Naklonila směrem k ní hlavičku na stranu.

Kočička si jí všimla a rychle prohodila: "To Plamíneček ho vyhecoval!"

"Hej!" zrzavý bratr drsně strčil do malinké udavačky.

"On si s ním hrál, kdo dřív uloví tu myš, a když ji ulovil dřív, řekl, že teď musí Delfíneček dokázat, že umí plavat!" nevšimla si Jeskyňka sourozencova gesta.

Bouřenka po dvou nezbednících vrhla přísným pohledem, ale při těch dvou hromádkách neštěstí, co se tam kupily, to moc dlouho nezvládla.

"Ach, vy moji uličníci," přitáhla si je ochranitelsky blíž k tělu, "to je mi neštěstí. Plavat se přece naučí až takový učedník, natož vy! Ale žalovat se také nemá, to vůbec." Vytkla jim oběma.

"Ale víte co, uděláme to takto. Ať jste udělali cokoli, není to vaše chyba. To osud zařídil, aby jsme Delfínečka nemohli najít, takže si to rozhodně ani jeden nevyčítejte. A slibme si, že pokud už nikdy neprovedete nic takhle hloupého, tak to na vás neřeknu. Ale jakmile provedete, poletím k Vlně a nabonzuju jí to! Platí?"

Ulevilo se jí, když ucítila na svém břiše souhlasné vrnění obou stvoření.

"Tak, a teď utíkejte za maminkou! Myslím, že pořádné objetí je to, co teď nejvíce ocení!"