Kočičí válečníci: Příběhy mořských (WaCa FF)

Kapitola XXI.

Trávili na cestě již dlouho, až se obloha kolem nich začala šeřit. Bouřenka svůj klan vedla přímočaře za Stříbrnou kožešinou, nedávajíce pozor na to, kdy je den a kdy noc. Upřímně, bylo jí to jedno. Ona hlavně chtěla za dnešní den urazit co nejvíce kilometrů, které by jim aspoň trochu vynahradily celodenní odpočinek.

Seskočila z malé skalky, vykukující nad povrch, načež se otočila právě včas, aby zachytila a podepřela Žralounka, který se vrhl hned za ní.

Šedo bílý kocourek hbitě vstal a s narovnanýma nožkama vyrazil pryč od větší kočky. Ta jen pobaveně zavrněla, sledující kocourka uhánějícího zástupem těl.

Černo zrzavá válečnice chápala, že by tento učedník nemohl být válečnický. Jeho tenké nožky a chvějící se ocásek dokonale pasovaly k celkově slabému tělíčku. Válečnický tvrdý výcvik by pro něj byla možná i smrt.

Protáhla si přední tlapky, načež vyrazila do čela skupiny, kde se mimoděk zařadila vedle Plavukamene.

Černo bílý válečník se jí celý život jakoby neúmyslně vyhýbal. Ale neměla mu to za zlé, osud prostě jejich cesty nespojil.

Teď měla ale konečně příležitost to změnit.

"Tak co? Jak jde velení?" předběhl ji statný kocour sympaticky.

Bouřenka slastně přivřela oči: "Dobře, děkuji za optání. Ale i tak bych ani z poloviny nenahradila Hvězdnou." Máchla ocáskem směrem ke zmiňované kočce, vytrvale běžící v přední části masy.

"Hm," zabručel starší mourek, "to bych neřekl. Přistupuješ ke všem mile, ale zároveň férově. Je to sympatické."

Černá zrzka rozrušeně zamumlala v odpověď: "Tak... tedy díky."

Plavukámen přikývl. "Neděkuj, bouře," nepřítomně prohodil, ale na oslovenou jeho slova dopadla až dost.

"Ehm, promiň, bouře?" ozvala se.

Úsečně kývnul hlavou. "Bouře," nadechl se k odpovědi, "která vyhání z domovů." Při posledních slovech se na ni otočil. "Chápeš, ne?"

Tentokrát byla s přitakáním na řadě Bouřenka. Zajímavá definice. Líbila se jí. Taková... filozofická, ale zároveň přesná. Nikdy nepřemýšlela nad tím, že vlastně ovlivnila život koček stejně, jako by to mohla provést její jmenovkyně.

...

Mýtinou, na které večeřeli, se ozýval pískot větru a trhání masa z kořisti, pracně zardousené loveckou hlídkou v podobě Vlhkotlapky, Mořskoryba, Hvězdné a Korálotlapky.

Ale najednou, s plynulým pohybem pocházejícím od Bouřenky, se spolu se škubnutím její hlavou, trhajíce maso, ozvalo křupnutí větvičky.

A potom, ve vteřině, ne - li méně, se výraz koček, které na nežádoucí zvuk jako jeden muž zvedly všechny hlavu, změnil z pozorného na vyděšený.

Poloha jejich uší byla ve chvilce změněna z přímo zvednutých na stočené dozadu.

Nepřátelé.

To tu dlouho nebylo.

Z křovisek okolo vyrazila krásná, bílá kočka s černými flíčky náhodně umístěnými po jejím štíhlém těle. Bouřenka byla v útočné poloze, kdykoli připravena zakousnout se jakémukoli nepřáteli do zátylku, ale když vetřelkyni spatřila, okamžitě jí slehla srst.

Sálala z ní taková mírumilovnost, jako dlouho u kočky nespatřila. Na ostatní Mořské to nejspíš platilo taky, jelikož ztuhli na vlas stejně jako ona.