Kočičí válečníci: Příběhy mořských (WaCa FF)

Kapitola XVI.

Tři dny.

Tři dny od momentu, kdy poslední kousek ostrova, poslední kousek domova, po kterém nyní všichni tak naléhavě toužili a každým krokem se mu blížili.

Ale kdy? Kdy už si konečně budou moci protáhnout nohy v teplém doupěti, a pro potravu si jen zajít k hromadě úlovků? Kdy se zase spojí jako klan, i když... možná ne sami?

Tyto otázky se proháněly hlavou všech koček ve skupině mířící za šedou skvrnou na nebi.

Bouřenka si odplivla. Za pitomou šedou skvrnou. Ano, za tou skvrnou, která má údajně být jejich novým domovem. Už několikrát za dnešní den jí omylem pod nohy vlezlo kotě, a ona se musela přemáhat, aby na něj nezavrčela. Být velitel bylo tak těžké... Všechny kočky od ní očekávaly, že zůstane v klidu, i když všichni ostatní kolem sebe šíří nerudnost jako nemoc. Chápala, že byla Hvězdná ráda, když mohla aspoň na chvíli z této role odejít.

"Bouřenko?" ozval se najednou vedle ní pisklavý hlásek. Oslovená se otočila, a když uviděla, kdo na ni zavolal, sklesla jí ramena. Vedle ní stál na svůj věk drobný šedý kocourek, učedník léčitelky. Válečnice měla Žralounka ráda, ale občas ji svou bojácností a ustrašeností doháněl k šílenství.

"Ano?" odvětila, doufajíce, že v jejím hlase nebyla slyšet podrážděnost.

"Tedy... Luna říkala, že tady roste hodně měsíčku a bobulí jalovce, tak jestli bychom nemohli si ho jít nasbírat.

Černo zrzavá kočka si oddechla. Chtěla být co nejdříve v novém domově, a ztrácet tím pádem co nejméně času, ale nemohla upřít dvěma léčitelům sběr bylinek. Zamyslela se...

"Dobře," prohlásila nakonec sebejistým hlasem, "pošli za mnou svou učitelku, prosím." Následovala kocourkovo přikývnutí, načež jeho odběhnutí kamsi do davu.

Když Modrá luna přišla, vypadala unaveně, ale odhodlaně. Už si toho také zažila hodně, pomyslela si Bouřenka.

"Poslyš," jemně ji oslovila, "nechci... ztrácet moc času, obzvlášť, když teď putujeme pod volnou oblohou, a kdyby přišel déšť nebo něco takového, tak bychom se moc neubránili. Při čemž promoknutí na kost by rychlému tempu asi moc nepomohlo." Připojila ke své výmluvě vtip, který jak doufala, uvolní situaci.

Klanová léčitelka naštěstí kývla: "Jistě chápu, ale... Žralounka bych radši nechala tu, nechci aby se ztratil. Půjdu radši sama." Čerstvá válečnice se ze začátku zděšeně, ale nadále ironicky zasmála. "Ano," přitakala, "Žralounka tu nech, ale samotná rozhodně nepůjdeš. Pošlu s tebou... Hliňáka a Jiskrnou duši. Popros je prosím a řekni, že jsem to přikázala." Šedá kočka s modrýma očima naklonila hlavu na stranu, načež se otočila a rozběhla se směrem za hnědým kocourem, jdoucím opodál. "A Modrá!" zvolala ještě Bouřenka naléhavě, "slib mi, že se neztratíš!" Uklidnila se až tehdy, kdy kočka se zavrněním kývla hlavou. 

Měla léčitelku ráda, byla milá a sympatická, jedna z jejích nejbližších a nejmilovanějších koček. Nevěděla, co by dělala, kdyby o ni přišla.

...

Jakmile se tři klanoví druzi od zbytku skupiny oddělili, všechny sevřel v drápech strach. Kdyby si teď kdokoli něco udělal, musel by se s tím nějak poprat mlaďoučký učedník léčitelky, který byl zatím pyšný na to, že zná lék na bolesti břicha a maková semínka. Nebyl to úplně skvělý pocit.

Ale naštěstí se po pár chvilkách ukázalo, že kousek od nich je jeskyně, tak akorát velká, aby se tam všichni vešli. Utábořili se tam na chvíli, protože zrovna začalo pršet. A to dost silně.

I tak bylo pár starších unavených, takže se rozhodli, že zde počkají na ostatní.

...

Vřískot.

Věc, která postavila všechny na nohy. Válečný pokřik ozývající se z míst, odkud přišli. Bouřenka se zděšeně podívala na svou hnědou přítelkyni.

Chtěla, opravdu chtěla něco udělat, ale byla tak vyděšená z toho, že se něco stane její oblíbené kočce, že se nemohla ani pohnout.

"Říční dráp, Jasný, Vodnice, Plavukámen, Malinotlapka, Travutlapka, Kokosoočka a Kosatkozubka!" ozval se naštěstí moc dobře známý hlas Hvězdné vlny, "pojďte se mnou zjistit co se stalo. Vy ostatní hlídejte tábor!" Když majestátní stříbrná kočka procházela kolem nehybné válečnice, mrkla na ni. Černo zrzavá kočka zavrněla. Byla za svůj klan tak vděčná.

Jako jedna z mála zůstala trčet v jeskyni, což pro ni nebylo komfortní. Sice nevěděli, co se stalo, ale Bouřence se roztahovaly plíce spokojeností, když si představila, jak trhá kožíšek kocourovi, co Luně ublížil.

Ztrácela se v pocitech, kdykoli jen pomyslela, na to, co se jim mohlo stát. A že to nebyly hezké pocity.

Měla pocit, jakoby vyhloubila do kamene jamku, když konečně uslyšela dusot tlapek zvenčí. Do jeskyňky vrazila skupina koček. Skoro žádný z válečníků na sobě neměl žádné stopy boje, ale válečnice se snažila protlačit davem, aby konečně spatřila léčitelku. 

N - n - ne.

Přála si, aby se tím davem nikdy nepropracovala. Uprostřed leželo mrtvé tělo.

Hliňáka.

...

Jakmile přestalo pršet, zakopali Hliňáka a urychleně odešli z jeskyně. Nikdo nechtěl moc dlouho zůstávat na místě, kde přišli o jednoho z nejsympatičtějších členů v klanu.

Další dny se vlekly pomalu. Nikomu nebylo moc do řeči a všichni jako kdyby ztratili smysl pro humor. Ani to, že ostatní dva byli po útoku krys - jak se ukázalo - více méně v pořádku. Tedy, Modrá obdržela jen pár škrábanců, kdežto Jiskrná duše už tak šťastně nedopadla.

Měla pořádnou jizvu na boku a i když nekrvácela, všichni věděli, že ji to hodně vyčerpává.

Podle toho, co se později dozvěděli, trojice poctivě sbírala byliny, kterékoli našli, aby se poctivě zásobili na později. Nečekali ale, že omylem zabloudí až k sídlištím krys. Možná, že by ten pach cítili, kdyby ty bylinky nesbírali, jenže směsice pachů z několika druhů rostlin jim pomotala čichací reflexy. Jakmile krysy zaútočily, z nějakého důvodu se přednostně vrhly na Hliňáka, kterého - bohužel - nakonec zabily. Ale ještě před tím se před svého přítele stihla vrhnout Jiskrná, která si při tom skoku roztrhla bok. Klanová léčitelka, jakožto hledající kus od svých kamarádů (přece jen dokázala rozeznat lepší místa na hledání), se ke hnědému válečníkovi nestihla dostat brzo, takže ho již zaplavila malá šedá zvířátka. A než se stihla v bitvě nějak začít činit, dorazila na místo válečná výpomoc. Větší skupiny koček se už krysy lekly, takže hbitě odcupitaly.

...

V pár dalších dnech putování odchodily kočky velké vzdálenosti. Každou noc přespávaly někde na louce a přes den dělali vždy dvakrát krátké přestávky na jídlo a odpočinek. Poté, tak jednou za tři dny, se asi na noc a půl dne utábořili na větší odpočinek. Bouřenka se jen třásla, aby postupovali rychleji, ale chápala, že starší a matky s koťaty toho tolik neujdou.

Stabilitou klanu otřásla ale i další věc.

Pokud se tedy smrti, dalo říkat věc.

Rackospár už nevydržel nátlaky cesty, načež se přidal ke Hvězdným se slovy: "Přeji vám, ať dokončíte tu cestu beze mě, a dorazíte na ono místo. Na shledanou tam nahoře."

Černo zrzavá kočka už to nezvládala. Byla to druhá smrt. Při čemž ta první... za tu v podstatě mohla ona. Ach ne, kdybych ho tam neposlala, tak by nezemřel, vyčítala si pořád.

Ale... kolik smrtí ještě takto musela přečkat, než se tam konečně dostanou?

Kolik, Hvězdný klane?