Kočičí válečníci: Příběhy mořských (WaCa FF)

Kapitola XVIII.

Příští ráno se celá rozlámaná Bouřenka probudila do zamračené oblohy, posazené nad zašedlou krajinou. Brzy bude pršet, pomyslela si, super.

Protřepala si ale hlavu, načež se vydala zkontrolovat dva zraněné válečníky po včerejšku. Když přišla za Modrou, která byla jako jedna z mála už plně na nohou, spatřila Říčního drápa, jak leží na boku s čumáčkem položeným u Palmouščina břicha. Velký kocour pomalu oddechoval, jak se snažil překonat bolest smíšenou z utrženého drápku a několika středně velkých škrábanců rozesetých po celém těle.

Jiskrná duše, spící tiše vedle něj, měla obličej sevřený v křeči z natrženého boku. Své tmavě šedé tlapky měla vystrčené v nepřirozeném úhlu dopředu, jak jí klanová léčitelka poradila, aby svaly na poraněné části těla nechala co nejvíce odpočinout.

Černo zrzavá válečnice starostlivým pohledem přejela po všech postižených, načež se obrátila na Lunu: "Nevíš... nevíš, kdy budou moci cestovat? A jak dlouho?"

Šedá kočka s modrýma očima tlumeně zavrtěla hlavou. "Jiskrná se pořád nevzbudila," podotkla, "dělá mi to starost." 

Bouřenka se o ni otřela kožíškem. "Děláš, co můžeš," pošeptala jí do ouška, "teď už jsou v packách Hvězdného klanu." Zopakovala větu, kterou všichni slyšeli aspoň jednou za svůj život. Kočky v klanu se tak uklidňovaly.

Ale Modrá přikývla a vrátila se k připravování jakýchsi rostlinek do svazků o velikosti tlapky. Čerstvá válečnice se nadechla, jako kdyby chtěla v jejich rozhovoru pokračovat, ale nakonec si to rozmyslela a odklusala pryč.

...

Již se schylovalo k poledni, a Bouřenka byla se svými přítelkyněmi na lovecké hlídce. Oficiálně byla vyslána jiná, ale i ony se rozhodly, že si z části pro pomoc klanu, z části na popovídáni si mezi sebou, vyrazí také.

Přes dva tučné drozdy, které kočka svírala v čelistech, se těžko povídalo, ale ani to kamarádkám nezabránilo v hlučných výbuších smíchu a vtipech. 

Jakmile se vrátily, spatřily skupinu koček, soustředících se kolem místa, kde ráno ležely nemocné kočky.

Ne, další smrt už prosím ne, zaprosila kočička a rozběhla se směrem do kruhu. Ale uprostřed k jejímu překvapení ležela jen Jiskrná, nehybně oddechující stejně jako zde byla ráno.

Davem se prodrala k velitelce s léčitelkou, probírající něco tiše za hlavní skupinou pozorovatelů.

"Copak?" vmísila se nervózně do konverzace.

"Říční dráp... trochu kulhá, ale jinak je na tom v pohodě, jen Jiskrná... pořád se neprobouzí." Modrá luna zněla ustrašeně.

"Bojíme se aby... no, přece jen, už také není nejmladší.., ale nemůžeme si dovolit další smrt."

"Hm," zareagovala pochmurně Bouřenka, "chápu. Co kdybychom prostě vyslali hlídku, jestli zde není nějaké dobré místo k přespání? Myslím, kousek odsud."

Klanová velitelka naklonila hlavu na stranu: "Dobrý nápad, ale... nechci riskovat další napadení. Jak jsem říkala, další smrt je neúnosná."

Nejmladší citlivě přikývla. "Ale obávám se, že není jiné řešení. Tady být nemůžeme. Těch psů tady bude určitě víc a bez Jiskrné taky nemůžeme odejít."

Hvězdné vlně se přes oči přehnala vlna rozrušení z odmítnutí, na kterou jakožto velitelka nebyla zvyklá, ale hned ji utlumila.

"Líbí se mi, že se nenecháš odmítnout..," promluvila potichu, "ale dobře. Máš pravdu, vyšli hlídku."

Bouřence se rázem rozjasnily oči a znovu se vnořila mezi masu těl. Cestou ale ještě slyšela Vlnu okřiknout, kočky, že co si asi Jiskrná pomyslí, až se vzbudí a bude na ni zírat milion koček? Jděte si radši po svých, vy chlupáči!

Stále obdivovala velitelku v tom, jak vtipně a zároveň účinně dokázala ostatní okřiknout.

...

"Jsou zde!" přišlo zvolání od jakéhosi válečníka, když se na obzoru objevilo pět kočičích siluet. Vodnice, Kokosoočka, Ohňochvost, Korálotlapka a Plavukámen se vraceli z prozkoumávací akce.

Snad celý klan jim vyběhl vstříc, jak moc chtěly kočky slyšet tu pozitivní zprávu.

Která naštěstí přišla.

"Kousek odsud je stodola, bylo potřeba vyhnat pár krys, ale bylo to bez problémů!" zvolal nadšeně poslední zmíněný a zamával ocasem.

Černo zrzavá válečnice si všimla pár škrábanců na jejich kožíšcích, ale nebylo to nic velkého. Uf, spadl jí ze srdce veliký kámen. Nesnesla by, kdyby už podruhé poslala nějakou kočku na smrt.

...

Co se dělo dál, proběhlo jako v jedné minutě, protože byly kočky zaslepeny radostí a výskotem. Vzbudili Jiskrnou, které se ukázalo, že snad nic nebylo, jen se vzbudila hrozně brzo ráno, takže chtěla spánkový deficit ještě dohnat a vyrazili směrem k pověstné stodole.

A opravdu, po pár - no dobře, trošku víc, ale nic co by nezvládli - liščích délkách spatřili onu červeně lakovanou budovu zaplněnou senem. Po krysách smrděla tedy velice, ale tak velká skupina koček zvládla smrad nahradit pachovými značkami celkem obstojně.

Chvilku jen tak odpočívali, což ocenil snad každý, načež promluvila Hvězdná vlna.

"Milé kočky," začala svůj monolog, "jsem ráda, že jsme se dostali až sem a chápu, že byste chtěli ještě odpočívat, ale musím svolat radu. Prosím Modrou, Vodnici, Bouřenku, Ploutvozubku a Jasného, aby sem za mnou přišli. Potřebujeme se poradit."

Oslovená udivená kočka v davu vyhledala Vodnici, která k ní seděla nejblíže a spolu s ní se vydala po balících sena až nahoru za klanovou velitelkou. 

Shromáždění začalo.

"Inu," rozhodila Vlna karty na stůl, "co budeme nyní dělat? Putovat nemůžeme, a zůstat tu dlouho také nechceme. Nevím co dál."

"Jen bych chtěla říci, že Jiskrná by měla být schopna chůze již zítra. Podle toho, co vím by jí měla stačit u ž jen jedna klidná noc."

"Dobře. Začít tedy můžeme zítra, ale co klan? Nemůžu dovolit další umírání. Už Mokrokůžák, Rackospár, Bahňák..."

"Já tě chápu, Hvězdná," vložila nyní do debaty svůj kus nejmladší členka porady, "ale pokud se náš počet členů zmenší, je to jen ukázka toho, jak musíme být silní, abychom došli svého cíle. Věř mi, Mořští nezahynou, ještě pořád máme Hvězdný klan." Ukázala ocáskem směrem nahoru.

Majestátní velitelka přikývla: "Jistě, jistě, omlouvám se. Kdyby vám komukoli Hvězdní něco sdělili, ihned mi to prosím oznamte. Potřebuji se uklidnit."

Bouřenka se cítila vyděšená z toho, že nikdy Mořskou velitelku neviděla takto roztěkanou. Ale... pravděpodobně také nikdy nevystoupila ven na pevninu. Byla celý svůj život na ostrově.

Mlčky sestoupila dolů po balících a stočila se ve svém provizorním pelíšku ze sena. 

Snad se, pro Hvězdný klan, dostanou do nového domova všichni.

Před spaním ještě chvíli přemýšlela o tom, jaké mají naděje a co musí udělat, aby je zvýšila. Doufala, že jí Orlí měsíc pomůže v hledání správné cesty. 

Ach, jak doufala!

Teď jen k tomu bezmeznému doufání přidat i bezmezné činy, řekla si a zavřela oči.

Trvalo jen chvíli, než jí tma prostoupila tělo a nechala ji oddat se bezelstnému spánku.