ICONIC

část ღ čtrnáctá

Cesta zpět do Seoulu se zdála být kratší než když z něj jeli pryč. Ale to tak bývá, když se vracíte zpět domů, tak se cesta zdá rychlejší a kratší. Možná to ale bylo i tím, že Minha nezajímal žádný předepsaný rychlostní limit. Ze svého auta vytáhl až sto sedmdesát kilometrů za hodinu, kdy už na něj teda Jisung skoro až křičet, že jede moc rychle...

„Jsi blázen, proč jedeš tak rychle?!" Optal se mladší chlapec, drže se rukojeti nad dveřmi spolujezdce. Minho o něco zpomalil, aby se černovlásek nebál, ale když se na něj pootočil, tak uviděl, že Jisung má na obličeji podobný úsměv, který z té jízdy má i brunet.

„Proč si stěžuješ, když se usmíváš?" Nadhodil starší brunet za volantem, tentokrát koukaje už směrem dopředu. Po dokončení otázky se zařadil do levého pruhu a začal předjíždět kolonu v pravém pruhu. Tudíž jeho rychlost opět navýšila, tentokrát ale nepřekročil sto čtyřicet kilometrů za hodinu. Blížil se k Seoulu, kde na začátku vjezdu rádi bývají policejní hlídky, tak aby kdyžtak mohl v pohodě zabrzdit na požadovaný limit.

„Užívám si to, ale nechci, abys přišel o papíry, když jsme spolu byli jen na jedné projížďce," odpověděl černovlásek na spolujezdci popravdě vyšší hlasem, aby mu bylo rozumět. Minha ta odpověď donutila se ušklebit a tak letmo se na svého spolujezdce škádlivě podívat. „Takže můžu přijít o papíry, až spolu budeme na více projížďkách?"

Oba chlapci se zasmáli nad Minhovo poznámkou, ale starší chlapec si všiml, jak na to Jisung zakroutil očima. Pravděpodobně překročil hranice tím, že se tak nenápadně zeptal na další setkání nebo projížďku. Proto to nijak dále nerozebíral, aby si o něm mladší chlapec nemyslel něco špatného.

Do Seoulu dojeli s puštěnými písničkami, otevřenými okénky a rozcuchanými vlasy z rychlé jízdy. Oba však byli nadmíru spokojení a šťastní, že jim to vyšlo a prošlo. V moment, kdy stáli na prvním semaforu se Minho otočil na černovláska a usmál se když viděl, že na něj už mladší chlapec také kouká.

„Všechno v pohodě?" Zeptal se starší chlapec, koukaje do Jisungovo hnědých očí. Jisung mu na to jako odpověď zakroutil hlavou v nesouhlas, což popravdě Minho nečekal. „Co se děje?" Zeptal se znovu, zvědavě, ale opatrně, aby dal mladšímu chlapci najevo, že mu to říkat nemusí.

Jisung pootevřel ústa, že chtěl něco říct, avšak byl pozastaven troubením autem za nimi. Minho byl totiž tak zakoukaný na černovláska, že přehlédnul zelenou na semaforu. S vykulenými oči se řidič podíval na semafor, na kterém právě naskočila oranžová. Minha to však nedonutilo zůstat na místě, ale zařadil jedničku, protočil kola a rychle se rozjel pryč z křižovatky. Ve zpětným zrcátku viděl, že ten, co na něj troubil zůstal na semaforu stát, a proto si Minho uchechtl.

„Ty jsi fakt prase," zamumlal Jisung, ale Minho to stejně pochytil. Jeho úsměv upadl, když to zaslechl. Uvědomil si, že černovláskova nálada se mohla předtím zhoršit tím, jak s ním starší chlapec jezdil...

Avšak jeho myšlenky mu začal Jisung rozmlouvat. „Jak se nám blíží comeback, tak nebudeme mít na nic čas. Už teď teda skoro žádný čas nemáme, a to jsme ještě ani nezačali natáčet. Celej den jsi zalezlej ve studiu, upravuješ, píšeš, upravuješ, nadáváš, nahráváš, nadáváš a upravuješ," postěžoval si mladší chlapec, hlavu položenou na středovým panelu vedle okna.

Minho černovláska poslouchal do posledního slova, nic neříkaje, aby Jisunga nevyrušil. „Jsem z toho unavenej už teď a to máme před sebou další tři měsíce ustavičné práce. Neměj mi to za zlý, já mojí práci miluju, ale unavuje mě to. Jeden comeback skončí a za týden začíná další, s tím, že jsi zase zaseklej ve studiu a nikam nechodíš," pokračoval mladší dál.