Hraničářka: Neočekávaná cesta

Tábořiště u sedláka

Jedním plynulým pohybem jsem seskočila ze sedla svého vysokého černého hřebce. Jakmile se mé nohy dotkly země, všimla jsem si podivně rozdupané hlíny a několika chuchvalců trávy. Mé smysly mi nedaly klid, a tak jsem si dřepla, abych rukama prozkoumala narušenou zeminu. Zlobři.

Okamžitě jsem se vzpřímila a rozeběhla se za ostatními.

„Kdysi tu žil jeden sedlák s rodinou," poznamenal Gandalf.

„Pospěšme si," pobídla jsem ho pohledem. „Gandalfe, tady byli zlobři. Určitě nebudou daleko."

„To jste opravdu vystopovala?" zeptal se s úsměvem.

„Asi by bylo rozumnější pokračovat!" okřikla jsem ostatní a rozhlédla se kolem. „Mohli bychom dorazit do Roklinky."

Gandalf vedle mě přikývl.

Thorin k nám rychle přišel. „Už jsem vám to říkal,  k tomu údolí se nepřiblížíme."

„Proč ne?" zeptal se čaroděj. „Elfové by nám dali jídlo, nocleh, poradili by."

„Jejich rady nepotřebuju."

„Máme mapu, kterou neumíme číst," poznamenala jsem.

Čaroděj na mě pohlédl. „Pan Elrond by pomohl."

„Pomohl?" otázal se Thorin hořce. „Na Erebor útočí drak, a jak elfové pomohli? Skřeti pustoší Morii, znesvěcují posvátné síně, a elfové? Přihlíželi a neudělali nic! A vy chcete, abych se obrátil na toho, kdo zradil děda? Kdo zradil otce?"

„Vy nejste ani jeden z nich. Nedal jsem vám mapu a klíč, abyste zůstal ponořený v minulosti," odvětil Gandalf klidně.

Thorin do něj zabodl svůj naštvaný pohled. „Já nevěděl, že je máte."

„Děje se něco?" přerušil je hobit, ale když čaroděj neodpověděl, zachmuřil se, otočil se k trpaslíkovi zády a naštvaně odkráčel směrem k lesu.

„Gandalfe, kam jdete?" zavolala jsem za ním.

„Uchýlím se do společnosti toho jediného, kdo tady má rozum," odsekl Gandalf.

Bilbo se ušklíbl. „A to je kdo?"

„Jsem to já, pane Pytlíku!" odpověděl čaroděj.

„To se ti povedlo," prohodila jsem směrem k Thorinovi.

„Noc zvládneme i bez čaroděje," řekl Thorin pevně.

„Zvládneme?" zasmála jsem se ironicky. „Někde poblíž máš nejméně tři horské zlobry, Thorine."

***

Seděli jsme u ohně a trpaslíci spokojeně pojídali večeři, kterou připravili Glóin s Óinem. Brousila jsem si svůj obyčejný meč, který mi vykovali elfové v Roklince, a občas si ukousla zbytku lembasu, který mi ještě zbyl. Slunce už dávno zapadlo a Gandalf se stále nevracel. Začínala jsem pochybovat, zda se dnes večer ještě vůbec ukáže.

„Už je dlouho pryč," řekl Bilbo nervózně a přecházel bosý po prašné zemi.

„Kdo?" zeptal se Bofur.

Odtrhla jsem zrak od nabroušené čepele. „Asi myslí Gandalfa."

„Je to čaroděj, dělá si, co chce."

Nervózně jsem se dotkla náhrdelníku na svém dekoltu a promnula chladné stříbro mezi prsty.

„Na, buď tak hodný a vezmi to těm dole," podal Bofur Bilbovi dvě misky s vařící polévkou. Hobit se rozklepaně vydal směrem k pastvinám, kde Fili s Kilim hlídali naše koně a poníky.

„Mistře Pytlíku," zavolala jsem na něj. Zastavil se a pohlédl na mě. Zvedla jsem se, zastrčila meč do pochvy a vydala se za ním. Vzala jsem mu jednu misku, aby to celé nemusel nést sám, a pomalým krokem kráčela vedle něj.

„Děkuji," usmál se. „Víte, kam zmizel Gandalf?"

„Nejspíš se porozhlédnout po okolí," odpověděla jsem a rukou si odsunula větev, která mě málem praštila do tváře. „Nebojte, určitě se vrátí. Do té doby bychom ale měli být na pozoru, obzvlášť teď v noci."

Došli jsme ke Kilimu a Filimu, kteří stáli u spadlého stromu a nepřítomně zírali do dáli. Každý jsme je obešli z jedné strany a strčili jim do rukou misku s polévkou. Nereagovali.

„Co se stalo?" zeptala jsem se, když si ani jeden z nich polévku nevzal.

Kili na sucho polkl. „Měli jsme hlídat poníky."

„Jenže se stala menší chyba," dodal Fili.

„Měli jsme jich šestnáct."

„A teď jich je čtrnáct," doplnil ho Kili.

Položila jsem misku na pařez poblíž. ,,Ná lámatya, ná lá?" Děláte si srandu, že ano? Vyrazila jsem ke koním, abych se ujistila, že je můj hřebec Artemos na místě. Když jsem se přiblížila, naštěstí jsem spatřila jeho bílou lysinku. Pohladila jsem ho po nosním pruhu. ,,Nályë sí." Jsi tady.

Kili přepočítával poníky. „Daisy a Bungo jsou pryč."

„Cože?" vyděsil se Bilbo. „To je špatné. Vlastně hodně špatné. Nepovíme to Thorinovi?"

Ušklíbla jsem se. „Má starostí dost."

„Jako náš oficiální lupič byste to mohl vyřešit," řekli trpaslíci směrem k Bilbovi.

„No, já..." zadrhl se hobit. „Podívejte, něco velkého vyvrátilo ty stromy."

„To jsme si taky říkali," přikývl Fili.

„Něco hodně velkého. A možná i nebezpečného."

Přestala jsem se věnovat svému hřebci a obrátila pozornost zpět k nim. „Můžete mi říct, jak jste ty koně hlídali, když vám pod nosem přeběhli tři zlobři?"

„Zlobři?"

„Stopy tomu odpovídají."

„Hele, támhle je světlo," ukázal Fili mezi stromy. „Pojďte!"

Neochotně jsem se k nim připojila a společně jsme se plížili mezi větvemi. Schovali jsme se za kmen stromu, právě když kolem nás prošel tlustý horský zlobr s dvěma poníky pod pažemi.

„Sebral Mirťu a Máťu. Chtějí je sníst, musíme něco udělat," zašeptal Bilbo.

„Ano, měl byste," popíchl ho Kili. „Horští zlobři jsou pomalí a hloupí."

„Ne, ne, ne!"

„Nic vám nehrozí, budeme v záloze," uklidňoval ho Kili. „Když budete v úzkých, zahoukáte dvakrát jako sova a jednou jako sejček."