Hraničářka: Neočekávaná cesta

Hromoví obři

Oblékla jsem si svou tmavě hnědou hraničářskou tuniku a přes ramena si přehodila černý plášť, který jsem sepnula obyčejnou, ale elegantní broží. K opasku jsem si připevnila Orkrist a na záda si hodila toulec se šípy.

Vyšla jsem z pokoje a sešla na dvůr Roklinky, kde už byli připravení všichni trpaslíci. Nevěděla jsem, kde se kouzelník potuluje, ale když jsme ho nezahlédli, uvědomila jsem si, že součástí jeho plánu je vydat se bez něj. Na mrňaté mužíky dohlížel neochotně s úšklebkem na tváři Lindir. Přišla jsem k němu s úsměvem blíže.

„Slečno Avlis."

„Kdepak je Gandalf?"

„Na poradě s panem Elrondem. Připojí se k vám později," snažil se pousmát. „Proč musíte pořád někam odcházet? Když tady nejste, nemám s kým jezdit na vyjížďky."

„Lindire," prohlédla jsem si ho. „Elrond tady není, můžeš mi říkat jménem," usmála jsem se, „budu v pořádku, až přijedu, a pak můžeme zase společně vyrazit."

Vřele se usmál. „Avl, slib mi, že se vrátíš."

„Slibuji." Stoupla jsem si na špičky a nepatrně se k němu naklonila, abych mohla políbit jeho pravou tvář. „Namárië, Lindir." [Sbohem, Lindire.] 

***

Na kápi mi bubnovaly těžké kapky deště. Silně pršelo a my jsme se za doprovodu hromů a blesků vydali horskou stezkou. S unaveným úšklebkem jsem pozorovala trpaslíky, kterým tohle počasí dralo nervy stejně jako mně, když jsem se pokoušela opatrně, ve svých kožených botách, našlapovat na mokré kameny tak, abych neuklouzla po úbočí skály a neokusila hlubokou prázdnotu svahu pod námi.

A stále jsme šli bez čaroděje.

„Pozor!" okřikl nás Thorin z čela řady. „Vydržte! Musíme najít úkryt!"

Ozvalo se Dvalinovo zamumlání, a já nestihla pochytit, na co se nás snaží upozornit, ale když nám nad hlavami proletěl obří balvan, ihned jsem všechno pochopila.

Dopadaly na nás úlomky kamenů ze skály nad námi spolu s dešťovou vodou.

„Držte se u stěny!" přikázala jsem trpaslíkům a sama se přitiskla k hoře. „Tohle je víc než bouřka. To je bitva hromů! Támhle!" Ukázala jsem do dálky na obří postavu celou poskládanou ze skalisek, balvanů a kamene.

„To mě podržte," vzdychl nevěřícně Bofur. „Legendární příběhy ožily. Obři, hromoví obři!"

Vzduchem prolétl další kus skály, který přistál na hrudi dalšího obra, který právě vystoupil zpoza hory.

„Schovejte se, vy blázni!" uslyšela jsem Thorinův hlas.

Skála, na které jsme stáli, se začala pohybovat.

„Pojďte!"

Za mnou se rozšířil rozruch.

„Kde je Bilbo? Kde je hobit?"

Otočila jsem se, abych se ujistila, že je všechno v pořádku, ale brzy jsem dle výrazu ostatních pochopila, že není. Očima jsem pátrala po mrňavém půlčíkovi tak dlouho, až jsem si všimla několika prstů, které se držely okraje útesu. „Chyťte ho!" Rychle jsem se přiblížila k okraji a už jsem se chystala si lehnout do mokrého bláta, když mě Thorin předběhl. O jednu ruku se spustil dolů a neochotně hobita vytáhl. Pak se do bezpečí vyškrábal i on sám za pomoci ostatních.

Oddychla jsem si.

„Málem jsme ho ztratili," poznamenal Dvalin.

Náš vůdce se ušklíbl. „Ten je ztracený, co odešel z domova. Neměl s námi chodit. Nemá mezi námi co dělat."

„Ainulindalë, hroa umëa i nísëo." [Hrom aby do těch trpaslíků.]

***

„Prozkoumejte to," rozhlížela jsem se a sundávala si mokrou kápi z hlavy. „Jeskyně v horách bývají zřídka neobydlené."

Trpaslíci okamžitě začali pohupkávat po úkrytu a pilně pátrali po stopách někoho jiného. „Nic tu není!"

„Svatá pravda!" Glóin hodil hromadu polínek o zem. „Rozděláme oheň."

„Nene, žádný oheň. Tady ne," upozornil ho Thorin. „Trochu se vyspěte. Za úsvitu vyrazíme."

„Měli jsme radši počkat v horách, než přijde Gandalf," pověděl vystrašeně Balin. „Takový byl plán."

„Plány se mění," odpověděl Thorin. „Bofure, máš první hlídku."

Popošla jsem ke stěně jeskyně. Sundala jsem si luk, toulec ze zad a opatrně je položila i s mečem na zem. Posadila jsem se a zády se opřela o studenou skálu. Pozorovala jsem své společníky, jak se pomalu ukládají ke spánku, a také Thorina, který zaujal místo vedle mě.

„Avl," jeho oči mě pobízely. „Prospi se."