Klacíky jsem popadla z hromady chrastí, kterou trpaslíci šikovně nasbírali v lese. Stavěla jsem je do většího kuželovitého tvaru a dovnitř vložila suchou trávu s prachem, kterou jsem shrabala dlaněmi. Z opasku jsem si sundala křesadlo, kterým jsem párkrát škrtla a zapálila trávu v ohništi. Plameny jsem ještě podpořila kyslíkem z plic, aby se více rozhořely.
„Aspoň že vás máme," usmál se Gandalf. „Budeme vás ještě potřebovat."
Pohled od už velkých červenooranžových plamenů jsem přesunula na čaroděje. „Gandalfe, dokážete to zapálit malíčkem."
„Tak proč to musela zapalovat Avlis?"
„Protože se mi nechtělo," zamumlal kouzelník. „Všichni se jděte prospat."
Posadila jsem se čelem k ohni a zády opřela o šedou skálu. Sledovala jsem, jak se moji malí společníci pomalu ukládají ke spánku. Až na několik výjimek: Thorina a jeho synovce, Balina, čaroděje a hobita. Ti se posadili okolo ohniště.
Podívala jsem se do ohně a přiložila. Okolím se rozneslo hlasité zavřískání ve chvíli, kdy zapraskalo dřevo. Pohled jsem stále upírala do plamenů.
„Co to bylo?" zeptal se vystrašeně malý půlčík.
Podívala jsem se na něj. „Skřeti."
„Skřeti?"
„Hrdlořezy," dodal usměvavě Fili. „Budou jich tu v okolí tucty. V pustinách jich je spousta."
„Útočí pár hodin po půlnoci. Rychle a potichu. Žádný křik, jen spousta krve," zasmál se Kili.
Thorin je oba propadl chladným pohledem. „Myslíte, že je to vtipné? Že útok skřetů je legrace?"
„My jsme to tak nemysleli."
„To jistě," odfrkl si trpaslík a arogantně zamířil ke kraji útesu, na kterém jsme tuhle noc přespávali. „Co vy víte o světě?"
„Nic si z toho nedělej, chlapče," Balin si přisedl blíže. „Thorin má víc než kdo jiný důvod skřety nenávidět. Poté, co drak obsadil Osamělou horu, se král Thrór pokusil dobít zpět dávné království trpaslíků, Morii. Náš nepřítel nás ale předběhl. Moria padla do rukou nejodpornější legii skřetů, vedených nejodpornějším náčelníkem jejich plemene, Azogem Znesvětitelem. Ten obrovský skřet z Gundabadu přísahal, že vyhladí Durinův lid. Začal tím, že uťal hlavu králi. Thráin, Thorinův otec, žalem zešílel. Zmizel. Zajali jej či zabili, to není známo. Zůstali jsme bez vůdce. Porážka a smrt, to bylo před námi. A tehdy jsem ho spatřil, mladého prince trpaslíků, který se postavil Bledému skřetovi. Bojoval proti tomu strašlivému nepříteli sám. Přišel o meč, v ruce měl pouhou větev dubu jako štít. Azog Znesvětitel toho dne zjistil, že Durinův lid nebude tak snadné zničit. Sebrali jsme síly a zatlačili skřety zpět. Náš nepřítel byl poražen, ale nebylo co slavit. Žádné noční zpěvy. Počet padlých byl nesmírný jako náš žal. Několik z nás přežilo. A tenkrát jsem si řekl: to je on, koho mohu následovat, to je on, koho nazvu králem."
„A bledý skřet?" odmlčel se hobit. „Co se s ním stalo?"
„Odplížil se do díry, ze které vylezl," odpověděl Thorin. „Nepřežil. Neřád. Už je to dávno."
ČTEŠ
Hraničářka: Neočekávaná cesta
Fiksi Penggemar„Neposlal jsem tě ke společnosti Thorina Pavézy kvůli Ereboru." „Kvůli čemu tedy?" Zvedl se a pomalu se odebral k obrovským bílým dveřím. „To teď není podstatné." „Man cenich?" [Co jsi viděl?] Zastavil se. „Avlis-" „Máš dar předvídání," naléhala jse...
