Hraničářka: Neočekávaná cesta

Přání všeho štěstí světa

Všichni už spali, až na Bofura a mě. Seděla jsem opřená na tom stejném místě a upřeně jsem hleděla na vchod do jeskyně. Pozorovala jsem, jak se počasí venku uklidňuje a společně s ním i několik mých společníků. Všimla jsem si také Bilba, jak se zvedá ze studené země a balí si věci do svého koženého batůžku. Vstal, hodil si batoh na záda, popadl blízkou dřevěnou hůl a vystrašeně se odplížil k východu, na který jsem jasně viděla. Zvedla jsem se a klidně se ramenem opřela o stěnu jeskyně. „Kam se teď chystáte?"

Neochotně se otočil za mým hlasem. „Zpátky do Roklinky."

Soucitně jsem se střetla s jeho pohledem. „Elrond vám to nabídl—"

„Nenenene," přerušil mě Bofur a urychleně si stoupl naproti půlčíka. „Teď se nemůžeš vrátit, patříš k výpravě. Jsi jeden z nás."

„To právě nejsem," Hobit si smutně, ale naštvaně oddychl. „Thorin měl pravdu, že sem nepatřím. Nejsem Bral. Jsem Pytlík! Nevím, co mě to napadlo. Vyběhnout jen tak ze dveří."

„Stýská se ti," opět se do toho vložil trpaslík. „Chápu to."

„Ne, nechápeš!" Bilbo zvýšil hlas. „Nikdo z vás to nechápe. Jste trpaslíci. Jste na takový život zvyklí; pořád na pochodu. Nikde se neusadíte, nikam nepatříte." Všiml si Bofurova zklamaného pohledu. „Promiň, já to tak nemyslil—"

„Ne, máš pravdu," přikývl Bofur. „Nikam nepatříme."

„To ale doufám víš, že to není pravda," podívala jsem se na trpaslíka.

„Přeji ti všechno štěstí světa," usmál se Bofur. „Opravdu."

Usmála jsem se a sledovala, jak se k nám Bilbo otáčí zády. Zaujal mě jeho modře svítící meč, který měl zastrčený v pochvě na opasku.

„Co je to?" zeptal se opět trpaslík.

„Skřeti." Urychleně jsem začala jemně kopat do spících ostatních, zatímco se na zemi rýsovaly čáry v písku. „Vstávat! Vstávat!"

Když se trpaslíci začali zvedat a probouzet, propadli jsme se dovnitř hory.