Hraničářka: Neočekávaná cesta

Azog Znesvětitel

Běželi jsme dál, až jsme dorazili k okraji útesu, porostlého vysokými jehličnany. Cesta nikam nevedla – jen k prudkému srázu. Za námi se blížila skupina vrrků a skřetů. Rozhlížela jsem se kolem a horečně přemýšlela, co udělat.

Vytáhli jsme meče. Nebylo jiné možnosti než bojovat. Zvedla jsem svůj nabroušený Orkrist a prudce zasáhla vrka, který se ke mně hnal, přímo do krčních tepen.

„Vylezte na stromy!" přikázal Gandalf. „Honem, lezte! Bilbo, vy taky!"

Přiběhla jsem k jednomu z jehličnanů a chytla se nejnižší větve. Odrazila jsem se a vyšplhala nahoru, stoupajíc stále výš po větvích, které mě byly schopné unést. Sledujíc, jak trpaslíci lezou na sousední stromy, spatřila jsem Gandalfa a Thorina, jak šplhají ke mně. „Už jsou tady!"

Všichni jsme už seděli na větvích vysokých borovic, pozorujíce, jak se vrrci marně snaží dosáhnout na nás skoky a hltavými tlamami. Vrrci a skřeti běhali kolem.

Gandalf si do dlaně vzal malého, oranžově zbarveného motýlka, který posedával na jehličkách, a pošeptal mu něco v sindarštině.

Thorin, nevěříce svým očím, odhrnul větev, aby lépe viděl. „Azog," pronesl . Velitel skřetů, sedící na bílém vrkovi, stál na balvanu. „To není možné." 

Azog, bledý skřet s jizvami na tváři, zamumlal něco v černé řeči. Bilbo se vyšplhal ke mně na větev. Najednou jeden z našich stromů pod nátlakem vrrků začal padat. Trpaslíci přeskočili na další a pak znovu, až jsme všichni skončili na posledním stromě, který stál přímo nad okrajem útesu.

S vyděšeným pohledem jsem se obrátila k Gandalfovi, kterého očividně něco napadlo.

Utrhl jednu velkou šišku a svou holí ji zapálil. Hodil ji dolů k vrrkům. Suché větvičky na zemi okamžitě vzplály, plameny začaly odhánět psy. „Gandalfe!" zvolala jsem, když mi do rukou přistála hořící šiška. Několikrát jsem si ji přehodila v dlaních a pak ji rychle hodila dolů. Zasáhla jednoho z vrrků a zapálila mu kožich. Postupně jsme dostávali další šišky, které jsme zapalovali o ty od ostatních, a házeli je dolů na skřety. Brzy jsme vytvořili kolem stromu ohnivý kruh, přes který se vrrci a skřeti neodvážili skočit.

Strom, na kterém jsme byli, se začal nebezpečně naklánět přes okraj útesu. Držel už jen za kořeny.

„Pane Gandalfe!" vykřikl jeden z trpaslíků, který klouzal dolů. Gandalf mu podal svou hůl, a trpaslík se jí pevně chytil.

Thorin se postavil, meč v ruce, a zamířil po kmeni přímo k Azogovi. Rozeběhl se proti němu s větví místo štítu, jako kdysi v Morii.

Azogův vrrk ho jedním kopnutím shodil na zem. Sotva se Thorin zvedl, skřetí palice ho zasáhla do hlavy, až znovu spadl.

„Ne!" vykřikl zoufale Balin.

Bilbo se náhle postavil. Zmateně jsem se na něj podívala. „Co si myslíte, že děláte?"

„Jdu mu na pomoc," odpověděl půlčík, vytáhl svůj malý meč a rozběhl se.

„Bilbo!" zakřičela jsem za ním naposledy.

Azogův bílý vrrk ho chytil do tlamy a odhodil několik metrů daleko. K trpaslíkovi přistoupil skřet, připraven mu useknout hlavu. V tom okamžiku před něj skočil Bilbo a skřeta srazil na zem. Bodl ho mečem a postavil se proti Azogovi.

Rychle jsem se zvedla, s Orkristem v ruce jsem se postavila vedle hobita. Když se k nám začali blížit další skřeti, zbytek trpaslíků skočil dolů a připojil se k boji. Porážela jsem jednoho vrrka za druhým, až se náhle z nebe snesl obrovský hnědý orel. Popadl jednoho psa do pařátů a svrhl ho z útesu. Další orli útočili na skřety a vrhali je do propasti.

Jeden z orlů mě popadl do svých silných pařátů a vznesl se se mnou k obloze.