Sny

Tajemný sklep

   Jmenuji se Samantha, vystudovala jsem střední školu a chytám se na vysokou. Rodiče už nemám proto jsem vzala práci v nemocnici. Sedím doma u stolu popíjím si ranní kávu. Listuji si novinami a skončím na stránce s inzeráty.Procházím si je a nacházím jeden zajímavý.

Nemocnice v Zeleném údolí hledá sestřičku, práce na směny. Ubytování v areálu nemocnice, jídlo pro zaměstnance zdarma. Není potřebná velká praxe, vhodná pro studenty/tky po škole. Plat 120 000 korun na měsíc. V případě zájmu volejte na číslo 606 666 606.

   Vyndávám svůj telefon značky Samsung a vytáčím číslo uvedené v inzerátu. Nikdo to nebere s tak zklamaně odkládám telefon. Dopiji kafe a umývám hrnek. Slyším vyzváněcí tón svého mobilu , přišla mi SMS.

Zdravím,
omlouváme se za nepřijetí vaše hovoru, pokud voláte kvůli volnému místu zdravotní sestry.  Vemte si sebou jen nezbytné věci. Očekáváme vás zítra v 8:00 má adrese U Nemocnice 666 666 66 Zelené údolí. Pokud ten hovor byl omyl není to nemyslíte vážně nejezděte.
S pozdravem ředitelka Loona

   Je to  to zvláštní, říkám si. Ale tohle je moje šance jak udělat vysokou školu a budu dělat práci mých snů. Rozhodnu se zavolat nejlepší kamarádce abych se s ní o tu super zprávu podělila. Zkouším ji volat , ale nebere mi to. Koukám na mapu kam pojedu, cesta je to daleka. Je to nějakých 6 hodin jízdy. Vlastním starší auto bílý passat, ale bližší podrobnosti po mě nechtějte. V autech se nevyznám a jediné čemu rozumím, že má vola a kolant. Teda kola a volant.

   Odkládám své věci do kufru. Má povaha je hrozně impulzivní a když se pro něco rozhodnu, jedu jak buldozer. Nasedání na sedadlo řidiče, zadávám trasu do googlu a vyrážím. Cestou si broukám písničky pro děti. Miluji děti a doufám, že v nové práci budu pracovat s dětmi.

   Jsem v cíli, venku je již tma. Budova z venku je běžná nemocnice o pěti patrech. Vlastně ani nevím, co jsem čekala. Koukám na budovu, zatímco mi někdo zaklepe na okno. Lekám se, ale otvírák okno

  „Dobry večer, mám tady zítra pohovor, ale dorazila jsem dříve."

   Blonďatá sestra stojící venku se široce usměje „Ahoj, ahoj ty budeš ta nová posila, která má přijít. Já jsem Sandra a budu tě tady provázet. Upřímně jsem ráda že jsi tady už teď, máme tu blázinec... Jak se vlastně jmenuješ?"

   „ Jmenuji se Samantha...A budu pracovat s dětmi?"

   „Ano zrovna nám vypadla sestra z dětského oddělení. A ty vypadáš přesně jako ten typ..." chrlí ze sebe Sandra, „pojd vem si věci a pojď za mnou do tvého pokoje. Tam se osprchuj a já počkám na tebe venku."

   Nadšeně na Sandru kývám hlavou, že si ani nevšímám čehosi divného na ní. Na malý moment se mi zdá, jakoby její pusa byla přišitá do úsměvu. Zastřesu hlavou a ten pocit zmizí. Vystoupím z auta, beru si zavazadlo z kufru a následují Sandru, které pořád něco veselé povídá.

   „Tak jsme tady. Věci si vybal do skříní."

   Vynechám nudné povídání o vybalování a sprchování. Přejdu rovnou k tomu jak jdu se Sandrou chodbou.

   „Tvuj úkol bude se starat o skupinku děti. Tyhle děti jsou zvláštní , ale neměj žádný strach. Akorát jsou tady dva výtahy a oba jsou trochu rozbité..."

  Podívám se na Sandru, „Jak trochu rozbité ?"

   „Mno jeden zastavuje jen když jede nahoru a druhý jen když jede dolů."

   Nejsem zrovna technický typ, ale moc se mi to nezdálo.

   Vycházíme  do výtahu a ten náš vyváží na střechu, koukám na panel a čísla tam běhají divně.

   „Toho si nevšímej Sam, jak říkám je to rozbité a i když sem přijde opravář funguje jen týden..."

   „To mi je líto Sandro..."

.  „ To nemusí. A už jsme na střeše , teď přestoupíme do druhého výtahu, teda až přijede." Zase hodí ten divní úsměv... „Jo a tenhle výtah zůstane do rána dole. Proto počkám s tebou na výtah a půjdu se starat Is ve staroušky."

   Cink. Cinká výtah, otáčím se abych se rozloučila se Sandrou, ale jsem tam sama. Vlazu dovnitř a v tu chvíli začne výtah padat jako kámen. Ja se plácám na stropě jako moucha. Buc,padá mé tělo na podlahu.

  Kolem mě seběhnou děti, koukají ale nemluví. „Ahoj já jsem Samantha. Jsem vaše nová sestra."

   Děti jen mlčí a koukají a pomalu se vrací do svých postelí. Jdu se podívat na děti, jestli něco nepotřebuji a ony už leží v postelích. Usmívám se a zavírám dveře. Jsem hrozně utahaná a tak jdu spát na gauč v pokoji sestry.

  Asi ve tři ráno mě budí hlasy. Rozespalá vstávám z postele. Potichu jdu za těmi hlasy. Nerozumím jim. Děti seděli v kroužku a povídají si s panenkou sestry. Ta panenka má děsivý hlas.

  Panenka se na mě podívá a ušklíbá se. Začínám strachy couvat. Děti se na mě otáčí též, mají takové prázdné pohledy. Děti ustupují a panenka kráčí na svých malých nožkách ke mě. Pořád couvám až narazím do skříňky, hmatám na nůž. Beru ho do ruky, ale třesou se mi ruce a nůž padá na zem.

   Panenku už nevidím a děti vypadají normálně. Uklidňuji se dýchací technikou, mám žízeň a napouštím si vodu do kelímku.

   Slyším za sebou divný chichot a skřípání nože. Panenka sestry si to míří ke mě s nožem v ruce. Nemám kam couvat a ta panenka je blíž a blíž... A nejednou tma.

  Proč nic necítím a proč je kolem taková tma?

  Otevřu oči a děti sedí kolem mě a panenka mi stojí na prsou. Pořád nic necítím, panenka nese zrcadlo. Podívám se do něj a spatřím, dvě zelené kočičí oči.