Sny

Přepadení v bance

  Už je to tak dlouho,co jsem zemřela. Tak dlouho, že už si nepamatuji své jméno.

   Můj příběh se odehrává jednoho letního dne provoněného růžemi.

   Toho dne jsem hlídala kamarádky roční dceru. Musela jsem si něco zařídit v bance, tak jsem kočárek nechala stát před bankou, malá totiž spala.

   Šla jsem dovnitř. Už jsem se blížila k přepážce, když dovnitř vtrhli maskovaný muži.

„Všichni kurva na zem. Ksichtem k podlaze. A ty za tou přepážkou, opovaž se dělat nějaký kraviny."

   Cítila jsem jejich nenávist a touhu po penězích. Mezi lidmi strach a obavy. Slečna za přepážkou plakala.

   Muž vystřelil do vzduchu a začal si prohlížet malou dvanáctiletou holčičku. Jeden říká druhému „S tou by sis mohl užít. Je ideální na hraní."

    Prudce jsem vyskočila i když jsem věděla, že mě oni muži mohou kdykoliv zastřelit. S pevným hlasem a odvahou jsem se obrátila na maskované muže. „Vemte si raději mě. Tu malou nechte na pokoji."

   Nejspíš šéf bandy se ke mě přiblížil, chytil mou drobnou ruku medvědím stiskem. Přitáhl si mě blíž a zadíval se mi do očí. Hned jsem cítila, že mě chce.

   Zařval na ostatní kumpány „Dobalte prachy a vypadnem."

   Mladý hlídač chtěl udělat něco na odpor a můj věznitel by ho i zabil, ale já mu řekla. „Prosím můj pane, dejte mi šanci ho uklidnit."

   „Tak, ale dělej máš na to minutu. Pokud se nezklidní zabiju ho."

    Zavřeštil můj věznitel.
Já si k němu sedla a pošeptala mu

   „Prosím, nerozčilujte ho. Já se zachráním. Vy máte rodinu, vaše žena a syn vás potřebuji. Na oplátku jen odvezte malou Jessi k její matce slibte mi to."

   Mladý hlídač mi ještě stihl zašeptat „Slibuji."

   To už mě, ale můj věznitel vlekl pryč. Dal mi k něčemu čichnout a já usnula.

  Po probuzení jsem byla spoutaná a nahá. Mí věznitelé si se mnou užívali, celé dva dny v kuse. Souložili se mnou a mlátili, až jsem upadla do kómatu, ze kterého jsem se už nikdy neprobudila. Mé tělo žilo jen do doby, kdy se mi narodila má dcera. Ale i tak jsem nemohla najít svůj klid.

Pohled dozorce
   Když dorazila policie, nenáviděl jsem se a jen jsem brečel. Nechal jsem je odvést to děvče. Jeden policista mě měl za úkol vyslechnout.

   „Dobrý den jsem strážmistr Pavel Hubený, mohl byste mi říct, co se tady stalo?" řekl mi ten mladý muž zhruba v mém věku s kaštanovými vlasy na krátko ostříhanými.
 
   Jeho modré oči se do mě zabodávali jako hřebíky.

   „Měl jsem udělat více, ale tohle byl    můj první den, kdy jsem sloužil sám. Všechno jsem to zkazil. Měl jsem něco udělat." Slzy se mi kouleli z očí.

   Policista jen mlčel. V jeho očích byla známka lítosti.

   Po dlouhé odmlce promluvil. „Pokud byste něco udělal, nepřežil byste. Vlastně se divím, že žijete.."

   Já se naštvaný sám na sebe pravil.    „Víte proč žiji?! Protože ta dívka se jim vydala, aby mi zachránila život. A já jako malý zkurvený srab jen poslušně ležel a nic jsem neudělal, abych tomu zabránil. Vůbec nic."
Mlátil jsem pěstmi do stolu a z očí mi tekly horké slzy bolesti a smutku.

   Policista naproti chytil mě ruce a zhluboka se mi zadíval do mých hnědých oči. „Pane kolego, to děvče Vám zachránilo život. Ona věděla do čeho jde."

  Postavil se a já ho bez váhání obejmul, bylo mi jedno, že jsem dospělý chlap, teď jsem potřeboval obejmutí.

   Policistu to ani trochu nezaskočilo a taky mě obejmul. Slyšel jsem sebe jak mu říkám „Musím ji zachránit."

  Už jsem se uklidnil a vyprávěl jsem mu všechno o tom co se stalo.

   Matku dítěte jsme našli do večera a tak jsem s Pavlem hledal onu zvláštní dívku. Z nahrávky jsem věděl, že je vysoká 150 cm má dlouhé hnědé vlasy a modré oči.

   Když přišli její rodiče prozradili mi, že jejich dcera pomalu umírá a proto si myslí, že mi zachránila život. Řekli mi, že si musím vážit daru, co mi jejich dcera dala a i kdyby ona nepřežila, já musím žít dál.

   Za dva dny jsme ji našli. Byla v bezvědomí a čekala dítě, doktoři řekli, že už se nikdy neprobere. Promluvil jsem s její rodinou a mou ženou. Přišlo mi fér vychovat její dceru, protože to ona položila svůj život za můj.

   Její rodina s tím souhlasila a mi s tím adoptovali malou Vee, nebo-li Veroniku.