Sny

Škola v přírodě

Dneska odjíždím se školou na týdenní školu v přírodě. Moc se tam těším, bude tam plno zábavy. Teda, alespoň doufám... Podle plánu se máme taky učit, bohužel už máme před maturitou.

Balím si věci, několik triček, kalhoty,spodní prádlo, pyžamo, nějaké teplé oblečení. Svého plyšáka pro štěstí. Snad mám všechno sbaleno, pomyslím si.

Přijeli jsme před polednem, šli jsme si vybalit věci. Celou cestu jsem spala, proto jsem až na oběd zjistila, že jede i on. Ten člověk, kterého nenávidím. Ten který mi vzal úplně všechno, dokonce i rozum.

Do očí se mi vehnaly slzy, nenápadně jsem si je utřela. Nesmí vědět, jak moc mi ten hajzlík ublížil. Musím být silná. Učíme se, a já se snažím nemyslet na něj. Na toho kluka s krátkými vlasy, a hezkym kukučem. Je to zmrd, připomněla jsem si, ublížil ti a udělá to znovu.

Poté jsme museli na nějaký přihlouplý výlet. Mně se nechtělo Sluníčko svítilo, ale byla zima. Byla jsem otravená, napůl ucha jsem poslpuchala učitelku.

Tolik jsem se chtěla proměnit na vlkodlaka a utéct. Utéct pryč od všeho. A hlavně od toho zmrda.

Obědvali jsme v nedaleké vesnici, ve vesnické hospodě.

Pomalu jsme se vraceli na naše bydlení, kde pro nás učitelé připravili nějaké hry. Já jsem byla, ale moc utahaná. Proto jsem se rozhodla, že půjdu spát.

Naše pokoje byli ve druhém patře. Cestou do pokoje jsem potkala jeho. Naše oči se střetli a on se mi začal smát. To už moje nervy nevydrželi chytla jsem ho a rozběhla jsem se.

Proskočila jsem zavřeným oknem. Během letu jsem se proměnila. Dopadla na všechny čtyři a utekla do lesa.

Od té události uplynulo už pár dní, ale já pořád běhám po lesích ve vlčí podobě. S výčitkami svědomí, že jsem zabila člověka.