Sny

Jiná dimenze

   „Já se vážně bojím vystupovat z výtahů Simi,“ říkám já. Jmenuji se Nikola a je mi 7 let strašně moc se bojím vystupování výtahů. Hlavně když musím vystupovat sama.

   „To zvládneš. Já budu čekat tady dole a ty vystoupíš v 7.patře. zaklepeš na mou babičku a tam počkaš.“ Řekla Síma tak sebejistě.

   Musela jsem se usmát. Vlezla jsem do výtahu. Na jedné straně bylo sklo a já se vždycky dívala tím sklem dolů. Zmáčkla jsem knoflík se 7.patrem. Výtah se pomalu rozjel. Výtah jel a mě se začala motat hlava z té výšky. Výtah zastavil v 7.patře. Stálá jsem jak přibitá a nedokázala se ani pohnout. Z neznámých důvodů jsem prostě nedokazala vystoupit. Bála jsem se a ani nevím čeho. V tu chvíli se rozjel výtah zpět dolů. Začali mi téct slzy.

   Cink. Ozval se výtah v přízemí. Doufám že to Nikol zvládla, pomyslela si Síma. Kdyz se, ale otevřeli dveře, seděla tam Nikol a plakala. Síma jí vzala za ruku a vyvedla z výtahu. Obejmula jí.

   Nikol byla moc smutná. Trapilo jí, že se bojí vystupovat z  výtahu.  Ale nevzdávala to a zkoušela to pořád dál.

Když už to zkoušela po osmé, objevila se tam neznámá  osoba. Síma se ptá„Kdo jste a co tu děláte.“

   Osoba si odkašlala „Já jsem Niky za pár let. Musím jí pomoci překonat strach z  vystupování z výtahu“

   Síma koukala s otevřenou pusou.
V tu chvíli přijel výtah a starší Nikola nastoupila. Povídá mi „Nemusíš se bát vystupování z výtahu věř mi.“ A zmáčkla 7.patro na žlutém panelu. 
  
    Já ale neviděla ten žlutý panel a proto jsem zmáčkla na svém bílém panelu 7.patro. Výtah jel a jel a pořád nezastavoval. Začala jsem se bát. „Co se děje Nikol?“ zeptala jsem se naprosto vyděšeně.

   Nikola zbledla jako stěna a říká mi „Já nevím Niky. “

   Výtah furt zrychlovat. U čísla pater byla taková divná ležatá osmička.  „Nikol, co je to za symbol?“ řekla jsem a ukázala jsem na ležatou osmičku.

    „To je nekonečno." řekla Nikola.

    To je divné, pomyslala jsem si.

   Když se dveře otevřeli, videla jsem vesmír. Pak prudké světlo a hlas říkající „Všechno jste zničili.“

   Omdlela jsem.

    Když jsem se probudila, seděla jsem ve výtahů v přízemí. Nevěděla jsem, kdo jsem a co mám dělat. Vylezla jsem ven z výtahu a uvidela jsem jak dveřmi ven vychází dítě, máma a babička v nekonečné řadě.

   Byl tam obrovský chaos. A já koukala na dveře a nevěděla, jak je otevřít. Nakonec jsem proběhla ven dveřmi na vzduch. Otočím se a vidím jak druhým vchodem proudí davy tlustých lidí v řadě. Ty řady byli nekonečné.

   Tak jsem jen tak seděla na trávníku. Až jsem se probudila.