Sny

Zapovězení

    Přišla jsem o všechno a všechny, které jsem milovala. Ztratila víru v tenhle stát. Tenhle stát, nedokázal zachránit mojí rodinu, jeho nečinnost způsobila, že se vrazi toulají mezi námi. Dříve jsem absolvovala vojenský výcvik přežití. A proto využila jsem svého výcviku a utekla . Dlouho jsem se toulala sama lesy, starala  se o sebe.  Kradla jsem občas jídlo z kmene lesních lidi, kteří si říkali Zapovězení. Zapovězení byli vyvrhelové moji společnosti jako já.

    Nikdy mě při krádeži jídla nechytili, byla jsem moc opatrná. Ale nikdo nedovede být opatrný do smrti, jednou udělá chybu. A ten den  přišel.

  Byl krásný podzimní den, slunce svítilo a ještě hřálo. Pomalu jsem se plížila do tábora Zapovězených. Věděla jsem, že dost riskuji, ale to mě nezajímalo. I když jsem byla silná, někde v koutku duše jsem si přála zemřít. Možná proto jsem se bezhlavě pouštěla do sebevražedných misí.

   Procházela jsem se po táboře, našlapovala jsem potichu. Tolikrát mi to vyšlo, že moje sebevědomí vzrostlo do nebeských výšin. A to byla chyba, přestala jsem být tak opatrná. A díky své naivitě jsem vlezla do tak primitivní pasti, jako je síť schovaná pod listím. Zakopla jsem o provaz a držkou spadla do sítě, která mě ihned vymrštila nahoru. „Sakra, do háje to jsem ale kravský vemeno.“ klela jsem potichu.

   Zmlkla jsem, protože jsem slyšela vzdálené kroky a tichý smích. Ucítila jsem lehkou bolest, jako kdyby mě štípl komár. Pomalu jsem ztrácela vědomí a s posledních záblesků vědomí jsem si říkala, že jsem v prdeli.

    Probudila jsem se. Byla jsem spoutaná na židli. Za sebou jsem slyšela drsný, mužský hlas „Takže naše malá zlodějka se nám probudila.“

   Stále stal za mnou a já sebou začala škubat, až se mi provazy zařezali hluboko do kůže. Ten neznámý rychle ke mě přiběhl a chytil za ruce.

„Přestaň!“ Vyštěkl trochu nazlobeně. Rozvázal mě, něžně mě chytil za ruce.

    „Proč mě rozvazuješ, co když tě zabíju?“ Zeptala jsem se ho podezíravě.

   Dlouho mlčel a proto jsem si ho prohlédla. Jeho tvář byla sama jizva a největší byla přes oko. Jeho oči byli hnědé, vlasy jako kaštany a byly rozcuchaný jako lesní sláma. Pohledem jsme sjela jeho tělo, pod tričkem se rýsovala vypracována postava. Bože můj, řekla jsem si v duchu, vážně tady slintám nad svým nepřítelem. Proč musí být tak úžasný a sexy....

   Odkašlal si a to mě vrátilo do reality. „Věděl jsem, že tady kradeš. Mohl jsem tě zabít už dávno, ale zalíbil se mi tvůj styl boje. Vím o tobě všechno Nikol. Proto tě nezabiju, chci aby ses stala součástí moji skupiny. Jediné, co bys musela respektovat, je moje vůdcovské postavení. Své pravé jméno už neznám. Říkají mi Alfa“

    Chtěla jsem se postavit, ale moje nohy byly slabé.

   Upadla jsem, koukla jsem se na svou starou ránu, která už hnisala. Jen co jsem si vyhrnula nohavici, rána se mi otevřela a začala krvácet. Zase jsem začala ztrácet vědomí, slyšela Alfu jak křičí „Rychle doktora....“
Opět jsem ztratila vědomí.

    Probudila jsem se uprostřed noci. Cítila jsem bolest a slabost. Rozplakala jsem se. Prohmatala jsem své oblečení, mě zbraně byli pryč. Cítila jsem, ale podivný pocit bezpečí, proto jsem po dlouhé době usnula klidným spánkem.

   Ráno mě vzbudila rána a já vyskočila z postele. Chtěla jsem nahmatat nějakou zbraň, ale žádnou jsem neměla. Postavila jsem se v obrané pozici, zpoza rohu se objevil Alfa. S pobaveným pohledem se podíval na mě jen ve spodním prádle. V ruce držel můj oblíbený nůž a přidrzle se zeptal. „Hledáš něco Niky?“