Sny

Charlota

   Ahoj jmenovala jsem se nejspíše Charlota, nebo se mi to jméno hodně moc líbilo netuším.

    Jméno Charlota si vybavuji z doby, kdy jsem ještě byla na živu. Pamatuji si ten den, kdy mě unesli. Byl to den jako každý jiný. Měla jsem volno, proto jsem zašla do obchodního domu. Měla jsem se tam sejít s kamarádkou, ta mi však napsala, že celý večer problila – proto jsem šla sama. V obchoďáku mě nic nezaujalo, krom nového obchodu se značkovou módou. Vešla jsem do něj a na první pohled jsem se zamilovala do vínových šatů (šaty byly vínové, ale sukně byla z více vrstev spodní byla černá, vrchní vínová) s černým kabátkem. Hned jsem je vyzkoušela. Zeptala jsem se prodavačky kolik stoji.

   „Prosím vás, kolik stojí tyhle vínové šaty?“

   Prodavačka se na mě podívala, pak na ty šaty: „Normálně stojí 6 500 kč, ale dnes máme slevy, a proto stojí pouze 5 700.“

   Smutně jsem se podívala na prodavačku. „Děkuji.“ Šla jsem šaty vrátit do regálu, ale nějaký muž mě zadržel. Byl pohledný, krásné hnědobloňdaté vlasy zelenomodré oči – prostě bůh. Ten můj „bůh“ mi ty šaty zaplatil. Podával mi je.

   „Ty šaty se k vám hodí krásná slečno. Vezměte si je. Vydělávám dost nějakých 5 700 kaček mě nezabije.“

    „To musím odmítnout.“

   „Nehodlám se o tom dohadovat.“ Řekl ten neznámý a vrazil mi igelitku do ruky. Než jsem stihla něco říct, byl pryč. Pokrčila jsem rameny a vydala se k nejbližšímu východu. Jenže ten byl zatarasený policisty, nenápadně jsem šla k dalšímu východu a tam to bylo stejné. Divné, pomyslela jsem si.

   Já byla tehdy tak hloupá, měla jsem utéct na záchody, nebo někam zalézt a nehledat další východy… Po bitvě je každý generálem.

   Najednou jsem ucítila chladný kov v zádech. Nějaký mužský hlas mi řekl: „Tak pojď slečinko, nebo tě nakrmím olovem.“

   Strachy jsem se bála pohnout, natož otočit. Šla jsem před tím mužem a on na mě mířil zbraní. Policisté uhýbali a nechávali ho projít. Vykřikla jsem: Na co čekáte zastřelte ho i se mnou.“

   Ale nikdo z těch zbabělých policistů nic neudělal. Já to chápu, mysleli si, že mě ten muž pustí a já budu žít – ale to byl omyl. Věznil mě až do mé smrti, a to co mi dělal bylo horší než smrt.

   Když se bezpečně dostal z místa činu. Usnula jsem – tuším díky chloroformu. Po otevření očí jsem spatřila svou největší noční můru. Byla jsem nahá, svázaná v cizí posteli. Kolem mě bylo cizí sperma a má krev. Bylo to nechutné.

    Naštěstí jsem byla sama, ale ne na dlouho. Přišel můj únosce, byl to ten krasavec z obchodu.

   „Proč jsem tady? Proč mě nezabiješ? Kdo jsi?“ na další otázku jsem se nestihla zeptat. Můj únosce mě udeřil. Nadechla jsem se. Bolestí mi vytekla jedna slzička. On mi ji jemně otřel palcem. Mlčel.

    A já časem pochopila, že mluviti stříbro a mlčeti zlato.

   Když jsem byla podle jeho měřítek hodná, byl ke mně laskavý a já se mohla i svobodně pohybovat po domě. Ale pokud se mu zdálo, že dělám něco špatného, svázal mě, brutálně mě zbil a znásilnil mě.

   Takhle to šlo den za dnem.  Někdy mi nosil dárky podobě šatů či šperků a na mou žádost mi přinesl diář. Začala jsem si v něm psát šifrované zápisy z každého dne. Díky tomu diáři jsem věděla, který je den. Díky diáři jsem věděla, jak dlouho jsem uvězněná.

   Uběhl zhruba rok. Pro někoho krátký časový úsek, pro mě tři sta šedesát pět dní utrpení. Zase jsem ho naštvala a on mě brutálně zbil, ale tentokrát nemohl přestat. Ztratila jsem vědomí.

   Tma.

   Otvírám oči. Po roce vidím noční oblohu. Ležím nahá v jámě na mě padá hlína. Dívám se na oblohu a usínám.

   Probouzím se, a to se už vznáším nad svým tělem. Dojde mi to, jsem mrtvá. Mrtvá a zahrabaná v lese. Jaro je v plném proudu. Dnes je 4. května a já jsem mrtvá.