ODBOJ

1. SAMUEL URIÁŠ

Obr: NELA

Světlo vycházejícího slunce mě bodlo do očí tak prudce, že jsem vykřikla a snažila se krýt si obličej rukama, ale ruka mě neposlouchala. Maminko, tatínku, TONDO! Prosím, pomozte mi někdo, do háje! Bráškové... Oni je zabili! Určitě je zabili, a já tu umřu taky! Chtěla jsem jim pomoct, chtěla jsem jim pomoct i ve chvíli, kdy jsem neměla nejmenší tušení, kdo jsou ti lidé ležící přede mnou, a když jsem se jich k smrti bála, a instinkt mi radil jediné. Sundat jim zubama  kůži z obličeje. Bolest v místě vpichu sílila a už se rozlila do celého těla, které mi pulsovalo křečí, a ať jsem se snažila křičet sebevíc, z úst mi nevyšla ani hláska. Křičet bylo moc těžké, moc bolestivé. 

Pak jsem konečně ucítila známou vůni, a mohla si dovolit z bolesti na okamžik ztratit vědomí...

To mi bylo teprve dvanáct let. Teď tu stojím, oči mi růžově žhnou a tasím drápy, kterými dokážu proříznout beton jako nic. Nebudu se schovávat a když to bude potřeba, budu Tondu bránit! Zapomněli snad, že jsem jejich vlastní vraždící stroj? Vraždící stroj, který se obrátil proti nim. 

Už nejsem malé dítě, jsem zasnoubená žena. Snoubenka, sestra, kamarádka, otrávená... Teď už jediná.

,, Jak se vlastně jmenujete?" Ptal se Tonda, zatímco nesl Nelu ku pomoci.

,, Jsem Tomas."

,, A...kdo jste?"

,, Jsem z Odboje."

,, No, když já o Odboji nic nevím."

,, Nevíš? No, jak jsem řekl, bojujeme proti gangu Zu Bran, ale zatím se nikomu nepovedlo vystopovat vůdce. Mají svoje jednotky všude. To oni terorizují města, a koho nezabijí, toho otráví a vykradou. Copak vás neokradli?" Tonda si až teď uvědomil, v jakém stavu bych jejich dům.

,, No...asi jo, ono, víte, u nás se toho stejně moc ukrást nedalo, ale ze všeho nejdřív jsem se snažil dostat Nelu k doktorovi. A pak rodiče."

,, Já patřím k těm, kteří se snaží potlačit jejich kriminální činnost. Muž, za kterým tě vedu, nejednou pomohl obětem jedu."

,, On je snad uzdravil?"

,, To ne." Zavrtěl hlavou. ,, Nakonec je musel zabít, aby netrpěli." To Tondu nijak neuklidnilo, ale Nela se v jeho náruči už uklidnila, vypadalo to, že spí. ,, Může jí podat léky na bolest."  Pokračoval.

,, Další léky, co jí můžou zabít?"

,, Ne. Léky, které jen utiší její bolest, ale vypadá to, že je částečně při smyslech. Jed očividně nenarušil její mozek, né natolik, aby s z toho nevzpamatovala. Všechno je jednou poprvé."

,, Takže vy myslíte, že to Nela zvládne?"

,, Upřímně si to nemyslím, ale... jak říkám, všechno je jednou poprvé."

,, A naši?"

,, No...jestli už se přestali hýbat...ale naše jednotky u nich budou do hodiny, a zkusí udělat, co se dá. Kdyžtak se o ně postarají."

,, Ale jak se o tom někdo dozví?"

,, Poslal jsem svého sokola. Ten předá zprávu."

,, Nemyslíte holuba?"

,, Ne, máme na to speciálně vyškolené sokoly a kočky. O rodiče se neboj, bude o ně postaráno, pokud teda nezačnou vyvádět šílenosti. Teď vyřešíme tvou sestru." To bylo přesně to jediné, co Tonda chtěl. Nela, zdálo se, usnula, ale v náruči mu dost těžkla, ale když Tomas zaznamenal, že opravdu jen spí, převzal ji, a pomohl ji nést dál, když už Tonda nemohl. Nakonec ji donesl k opravdu hezkému domu v lese, se zahradou, a dokonce bazénem. Pak mu sestru předal.