ODBOJ

6. NOVÍ KADETI ODBOJE

Obr: GERRET

Víte jaký to je vyrůstat bez matky a s tím, že vás otec nesnáší? Nikdy jsem nebyl problémovej, vlastně jsem byl to nejmilionóvější dítě široko daleko! Ale otec se na mě vždycky díval jako na kus odpadu. Že prý nemám v Odboji co dělat. No, ale dostal jsem se. Sice po svém, ale dostal. 

Nikdo si ničeho nevšiml, nikdo si nevšiml mého tajemství, a já doufal, že to tak zůstane. Měl jsem na ní takový vztek, když se slavnostně vítala se svou sestrou, zatímco na mě se otec ani nepodíval. Na druhou stranu, on se tvářil jako kyselý zelí se vzteklinou na všechny, ne jen na mě, takže jsem si to možná nemusel brát tak moc osobně... ale to se líp řekne, než udělá, když byl moje jediná rodina. 

A i tady a teď, když mě od sebe odhání a snaží se mi vnutit myšlenku, že nejsem pro Odboj dost dobrý mi záleží na jediném. Aby táta neumřel. Aby to zvládl. Musím mu pomoct, vím, že musím!  Musím od něj odlákat všechny méně nebezpečné, aby se nevyčerpával, a aby mu všechna síla zbyla na něj...

,, Zkus se nenechat zabít", mi řekl. To samé ty, tati... 

Ještě toho odpoledne se noví kadeti vydali na slavnostní zahájení. Kráčeli podél krásné pergoly do tábora Odboje. Hrála hudba přerušovaná zvukem toho, jak na jejich kreditní karty přicházely peníze, které vydělali. Všude po nádvoří pobíhaly cvičené kočky a poletovali sokolové. 

Po stranách stály tři hezké malé dívenky, které každému předali květinu.

,, To je pro mě?" Ptal se hned Igor. ,, Kytky se dávaj holkám, a ne klukům!"

,, Mlč, to je pocta!" Zavrčel Tonda.

,, No, ale vlastně...proč ne? Naval kytku!" Vzal si jí.

,, A sundej si tu kápi a masku z obličeje! Vypadáš jako smrt!"

,, To nemůžu, pak by viděli můj obličej."

,, Vypadáš dobře." Pípl Zbyňa.

,, Ale nemám linky!"

,, A co?" Nechápal Tonda.

,, Když bez nich můj kukuč vypadá jako košík koťátek. Nikdo by mě nebral dost vážně..." Povzdechl si Igor.

Po rozdání květin si je převzala do parády nějaká mladá žena. A Tonda si mohl všimnout sedmi lidí vyrovnaných v řadě, stojících tam a čekajících na ně. Sedm Nejvyšších...

,, Vítejte, naši noví členové! Odboj je vám neskutečně vděčný za vaše oběti, které jste přinesli. Ze všech...nakonec jen vás pět prošlo zkouškami, a dostali se až sem. Od teď budete sloužit Odboji proti zlu, kterým je gang Zu Bran.

Jen vás pět nejlepších. Teď si vás budeme volat, a vy nám předáte svůj otisk prstu, díky kterému dostanete přístup do všech našich prostor." Teď tam všech pět stálo v řadě, a sedm Nejvyšších na ně hledělo, všichni, až na jednu ženu s na růžovo obarvenými vlasy na ně shlíželi dost z patra...

,, Ještě předtím...každý z vás během pár dní dostane svou kočku a svého sokola. Na posílání zpráv. Sokol pro jeho rychlost, a kočka právě proto, že je to jediné zvíře, na které otrávení neútočí. Do týdne vám dáme i vaše vlastní zbraně."

,, Počkat!" Ozval se chlapec s jizvou. ,,Takže my máme na zbraně, kočky a sokoly čekat? Ona už ji má!" Ukázal na Květu. ,, Proč ona už své pistole má, a já jí dostanu až poslední? Tohle je protekce! Už zase! Už zase, jako vždycky! A jestli tu někdo má být protekční spratek, tak já!"