Teď už to musí vyjít /STEIN27 (27 dní druhý díl)

1

Anastazie:

Už je to týden co jsem se probudila z toho snu. Ze snu kde byl Petr, kde jsem fetovala a pak se zabila.

Vzpamatovala jsem se ? No nějak trochu ano ale ne nějak extra. Moje pomyšlení na Petra nepřestalo. 

No a kdo vlastně jsem ?

Jsem to pořád já Anastazie, pořád mi je 20. Co se změnilo ? Nemám sourozence takže šance potkat se s Petrem je nulová. Bydlím s tátou protože se s ním máma rozvedla a nechala mě. 

A jak vypadám ? Štíhlá postava, rudé vlasy  plné rty a krásné řasy. Samozřejmě musím zmínit i přednosti pro kluky jako je zadek a prsa. Mám je větší než jsem měla, důvod je tím, že je mám vysportované. 

Místo Bonnie mám kocoura špekyčena. Ani nevím proč jsem mu dala takové jméno. 

Ve studiu se toho změnilo hodně, vystudovala jsem veterinu a teď jsem na vysoké. 

Stěhujeme se z Brna do Telnice. Táta to odůvodnil, že v domě bude mít svoji kancelář a v bytě by se nikam nevešla.

Moje nejlepší kamarádka Míša není z léčebny, potkali jsme se ve škole.

,,Tati fakt se musíme stěhovat ? Mě to tu vyhovuje," Vím, že tátu nepřesvědčím ale za zkoušku nic nedám.

,,Any, mluvily jsme o tom už několikrát. Abych mohl být na home office, musím mít svojí vlastní kancelář. A stejně buď ráda, že se nestěhujeme do Prahy. To byla druhá možnost."

,,Už mlčím," napila jsem se vody.

,,Jdi se sbalit, pokud to půjde hladce tak se ještě dnes budeme stěhovat," táta si oblékl oblek a šel se obout.

,,Už musím jít na schůzku, dávej na sebe pozor a kdyby něco tak volej," rozloučil se semnou a odjel do práce nebo uzavřít smlouvu s makléřem.

,,Špekyčene!" Zakřičela jsem a kocour se hned objevil na lince. 

,,Jsem se tě lekla, máš vždy nějak na sebe upozornit a nezjevit se vždy jako duch," postěžovala jsem si. Je mi jasný, že mi Špekyčen nerozumí ale co když jednou jo. 

Podrbala jsem ho za ouškama a šla mu dát kapsičku. 

Dnes máme ředitelské volno protože nám opravují servery a výtah. Jelikož naše supr čupr univerzita má tak skvělé žáky, že se nabourali do školského systému a rozbili výtah, ach to Brno.

Po dokoukání pořadu: Špekyčen jí svojí kapsičku, jsem se šla sbalit. Měla bych být smutná, že se stěhujeme z domu kde jsem vyrůstala. Jenže mě je to jaksi jedno.

Šla jsem si do spižírny pro krabice a šlo se balit. Celej "svůj" život musím sbalit do pár krabic. Je to divný pocit.

Sedla jsem si na postel a koukala okolo sebe. Uviděla jsem fotku s Míšou, vypadala stejně jako ve snu. 

My o vlku a vlk my volá. 

,,Ano ?" Zvedla jsem hovor.

,,Čau kočko, tak co ? Furt si to nerozmyslel ?" Zeptala se Míša.

,,Bohužel, mě je to asi jedno," pokrčila jsem rameny.

,,Tobě je jedno, že budeš bydlet v nějaké prdeli a budeme se vídat jenom ve škole ? Tak to nejde. Musíš být smutná," začala hrát naštvanou.

,,Nic s tím neudělám, třeba tam bude větší klid a já neslyším pořád opilce každou půl noc jak se vrací domů a křičí přes celou ulici," povzdechla jsem si.

,,To máš pravdu, mám přijít ? Pomůžu ti s balením," nabídla Míša.

,,Klidně," pousmála jsem se. Trocha pomoci by se šiklo, aspoň jí budu moct říct o tom snu. Dřív nebyl čas. 

Típla jsem to a šla jsem pomalu balit. 

Zanedlouho přijela Míša tak jsem jí šla otevřít.

,,Ahoj, ráda tě vidím," obejmula jsem jí.

,,No ahoj, já tebe taky ráda vidím," obejmula mě na zpět.

,,Mám moc věcí, takže to i protřídíme," nadechla jsem se zhluboka. 

Míša uviděla Špekyčena tak se za ním rozeběhla a vzala ho do náručí.

,,Přijela jsi za mnou, nebo za Špekyčenem ?" Zeptala jsem pobaveně.

,,No jasně, že za tebou ale podívej se na něj. Není to rozkošné stvoření ?" Zašišlala Míša.

,,Jako je ale-" ani jsem to nestihla dopovědět.

,,Tak vidíš jdeme," skočila mi do toho Míša.

Přišli jsme do mého pokoje. Začala jsem skládat krabice.

,,Máš nabitý reprák ?" Otevřela skříň.

,,Si piš," šla jsem pro reprák a zapnula jsem písničky.

,,Hele oblečení si budu dávat do kufru, teď bych sbalila věci ve stole a knížky," navrhla jsem.

,,Tak ty si naskládáš knížky a já vezmu fotky a další dekorace," rozdala úkoly.

Kývla jsem a vrhla jsem se na knížky. 

Po dlouhém vyklízená a balení přijel táta.

,,Anastazie! Pojedeš semnou do Telnice," Zakřičel táta.

,,Je tu i Míša tak pojede s námi," opověděla jsem mu. 

,,Dobře tak se oblečte a jedeme," odešel zpět do auta.

Oblékli jsme se a jeli jsme do Telnice. Jsem zvědavá na ten dům.