Teď už to musí vyjít /STEIN27 (27 dní druhý díl)

11

Anastazie:

Přijela jsem domů o devíti. Když jsem vešla do pokoje, zahlédla jsem puget růží se slunečnicemi. Byli povadlé. Jak se sem vůbec dostali ? Přečetla jsem si papírek.

Jestli se budeš pořád mračit tak ti to zůstane :D

V 16:30 dojdi na ulici u Mlýna k zlatýmu potoku na most. 

Sakra. Bylo mi jasné kdo mi to dal do pokoje. Denis dneska semnou neprohodil ani slovo a tohle by nikdy neudělal. Byl to Petr. Proč mi to nenapsal.

Něco mi došlo. Úplně stejný puget mi dal ve snu. Proč se to prolíná ?

Musela jsem napsat Petrovy a omluvit se.

Its_Any

Moc se omlouvám, že jsem nepřišla na most. Akorát teď jsem přijela ze školy. Můžeme se sejít někde jinde třeba zítra ?

Můžu mu dát šanci, třeba není takovej arogantní debil jak vypadá. Třeba je to uvnitř Petr kterého znám.

27wolfenstein

Kašli na to, je to zbytečné.

Proč si myslí, že je to zbytečné ?

Its_Any

Proč si myslíš, že je to zbytečné ?

27wolfenstein

Buď mi kytky omlátíš o hlavu, nebo nedorazíš. Promiň ale čekal jsem dvě hodiny v zimě kvůli tomu, abych tě viděl a poznal tě víc. Chci tě poznat a pochopit, proč ke mně chováš zášť.

Its_Any

Prosím dej mi poslední šanci, slibuju, že dorazím. Zítra mám přednášky od desíti ráno. Skočíme někam na kávu ?

Prosím bože, ať to Petr příjme.

27wolfenstein 

Máš štěstí, v deset musím být ve studiu.

Panebože, teď to hlavně neposrat.

Its_Any

Zítra v devět u Pelíška v kočičí kavárně.

27wolfenstein 

budu tam :)

Začala jsem se radovat jako malé dítě. Druhá a poslední šance, nesmím to pokazit.

Hodila jsem sprchu, projela jsem zápisky z dnešních přednášek a šla jsem spát. Těším se na zítra jak deseti letý dítě na vánoce.

Nastalo ráno. Vstala jsem v 7:00 a šla jsem do sprchy si umýt vlasy.

,,Anastazie, je sedm hodin ráno a ty tu děláš rachot. Nebydlíš sama, chci se vyspat," přišel zamnout táta když jsem si fénovala vlasy.

,,Promiň ale přišla jsem ze školy a ty jsi spal. Ty máš home office a já musím chodit na přednášky kvůli titulu. Kdo má právo dělat v sedm hodin nepořádek jsem já. Teda pokud nepřijedeš z letiště a nejsi totálně unavený," mrkla jsem na něj.

,,Štveš mě holčičko," sykl.

,,I tak mě miluješ," pousmála jsem se.

Vlasy jsem si navlnila a přišel na čas make-up. Nechci to přehnat ale moje nedokonalosti se musí zakrýt. Dala jsem si korektor, tvářenku a řasenku. Takhle to postačí. 

Co na sebe ? Musím brát na vědomí, že jdu pak do školy. Oblékla jsem si světle černé baggy jeans, černé triko, šedou mikinu a černou bundu. Vzala jsem si batoh kde jsem měla svůj notebook. Dala jsem si přes hlavu svoje sluchátka Marshall a vyrazila jsem na bus. 

Bylo osm hodin ráno, nevadilo mi to. Slunce hřálo, sice málo ale i tak zahřívalo.

Moc dlouho jsem na bus nečekala, nasedla jsem a vyjeli jsme směr Brno. 

Poklidná cesta busem, takové cesty miluju. 

Za necelou tři čtvrtě hodiny jsme dorazily na Zvonařku. Prošla jsem Vaňkovou a vyrazila jsem do kavárny. Před kavárnou čekal Petr. 

,,Ahoj krásko," pozdravil mě a v ruce držel puget tulipánu.

,,Ahoj... Děkuju," obejmula jsem ho. Jeho vůně byla tak dokonalá. Kéž bych jí mohla čuchat pořád. 

Jenže ty jí budeš čuchat každý den.

Petr otevřel dveře a podržel mi je.

Vešli jsme do nádherné malé, ale vzato útulné kavárničky. 

,,Jaké kafé si dáš ?" Podíval se na nabídku. Kávy tu měli hodně. 

,,Pumpkin latte s hodně šlehačky prosím," udělala jsem na něj psí oči.

,,Máš to mít, já to objednám a ty si jdi někam sednout," pousmál se a já si šla někam sednout. Bylo to pro mě jako pohlazení po duši vidět jeho úsměv. 

Moc dlouho jsem nečekala na Petra. Přinesl kávu a začali jsme si povídat, ku podivu jsme si měli co říct. Cítila jsem se konečně poslouchaná a ne odstrčená. Cítila jsem se dobře.