Teď už to musí vyjít /STEIN27 (27 dní druhý díl)

5

Anastazie:

S Petrem to bylo to hrozně divný, jsme si hrozně blízcí ale zároveň se neznáme.

Dneska už se stěhujeme. Je to hrozně divný, vidět pokoj ve kterém jsem "vyrůstala" jak je prázdný.

,,Můžeme vyrazit ?" Přišel za mnou táta.

,,Jo..." snažila jsem o úsměv.

,,Any chápu, že jsi smutná, ale bude se ti v Telnici líbit," pohladil mě po rameni.

,,Budu čekat v autě, stěhováci už vyrazili," odešel z bytu.

Sedla jsem si na stůl a koukala kolem. Další životní etapa ukončena.

Flashback:
Přišla jsem na pole, viděla jsem Petra. Přiblížila jsem se k Petrovi, držel v ruce slunečnice a růže.

,,Tohle je rande ?" Zeptala jsem se zvědavě.

,,Není, jen jsem se chtěl omluvit, neozval jsem se ti," uff tak mínus jeden strach.

,,Ty jsi vařil ?" Zasmála jsem se když jsem si sedla na deku. Udělal krásný piknik, ale je moc zima.

,,Jsi blázen ? Já a vařit ? To nejde moc do hromady, ve zkratce. Neumím perfektně vařit jak ty," usmál se.

,,Děkuji za květiny, jsou moc nádherné," poděkovala jsem mu.

,,Za málo," začal z batohu vytahovat ostatní dobroty a vytáhl i skleničky na víno. Zarazila jsem se, jak mu vysvětlím, že nepiju ?

,,Tvoje sestra mi nepřímo naznačila a nějak jsem to zpozoroval, že nepiješ. A tak jsem místo normálního vína nebo šampusu, vzal dětský bublinky," oba jsme vybuchli smíchy.

,,Vzal jsem ledové království a blesk mcqueena," vytáhl obě flašky.

,,Normálně originální nápad, tohle by mě v životě nenapadlo."

,,Jsem to ale chytrý člověk," pochválil se.

,,Bacha aby ti neprasklo ego," pošťouchla jsem ho.

,,Neboj nepraskne," otevíral bublinky ledového království.

,,Takové omluvy chci pořád," vzala jsem skleničku a čekala až mi tam nalije bublinky.

,,Tak to musím být pořád zaneprázdněný. I když stačí počkat na léto, to budu mít zrovna nejvíc koncertů a fesťáků," zašklebil se.

Povídali jsme si, jako fakt hodně jsme si povídali. Byla mezi námi ohromná chemie ale přátelská.

Konec Flashbacku:

Rozbrečela jsem se. Chybí mi. Chybí mi jeho úsměv. Chybí mi jeho všechno.

Cinkl mi telefon. Táta mi napsal. Musím jít.

Utřela jsem si slzy a zabouchla dveře od bytu. 

Jedna kapitola končí a druhá začíná.

,,Ty jsi brečela ?" Zeptal se táta když jsem nastoupila do auta.

,,Ne..." zapnula jsem si pás a koukala z okna.

Táta vyjel, celou dobu v autě panovala hustá nálada. 

Rozhodla jsem se pustit si písničky. Co si mám ale pustit.

Pustila jsem si svého (ne)oblíbeného rappera STEINA27.

Má toho tolik ale co si mám pustit ?

Bratislava ? To zní dobře.

Na sklonku sebezničení, v tom nejmenším tušení
Spadl mi do mé náruče anděl v podobě svlečený
Na kůži tuší popsaný, se srdcem rukou vyrvaný
Na rtech mám věty že mu všechny rány zahojím

Neměla jsem žádné tušení o jeho bolesti v minulosti. Děsí mě to a já nevím jestli ho chci ještě vidět a vědět o něm něco. Pustila jsem si One republic.

Přijeli jsme před dům, čekali tam už stěhováci. Máme dost věcí a do našeho auta se vše nevešlo.

Špekyčen musí počkat v autě.

Začali jsme nosit krabice a nějaký nábytek, který jsme si vzali s sebou do domů.

Hned se dům začal zaplňovat krabicemi. Vynosili jsme vše a stěhováci odjeli. 

,,Tak, jdeme vybalovat nezbytné věci," pousmál se táta. 

,,Já si vezmu svoje krabice do pokoje  a pomůžu ti," vzala jsem krabici a šla jsem do mého nového pokoje.

Tak a teď tu budu žít. Musím si zvykat.