Trust me

Kapitola sedmá

Shina

Zhruba po týdnu, kdy jsem byla zavřená v té místnosti jako vězeň a absolutně se nudila, se konečně otevřely dveře. Místo černovlásky, která mi obyčejně nosila jídlo s pitím, v nich stál Hichigo. Srdce mi poskočilo a já se prudce zvedla z postele, abych se rozběhla za ním. Přivítal mě hřejivým objetím a vášnivým polibkem, až se mi zamotala hlava a...

Počkat, cože?!

Vystřelila jsem z peřin jako raketa a zhluboka se nadechla. Byl to sen. Byl to jen sen. Vydechla jsem a setřela si hřbetem ruky čelo, kde se mi perlilo několik kapiček potu. Asi jsem neměla pouze jeden sen, nýbrž hned několik.

,,Už jsi vzhůru?"

Právě jsem nejspíš úlekem vyletěla z kůže, jak mě to vyděsilo. Byl tam! On tam opravdu byl! Seděl na židli, kterou měl přisunutou k mé posteli, a svýma divnýma očima mě sledoval! Whoaaaaaa!!

,,H-Hichigo?!" vyjekla jsem. Jeho přítomnost pro mě byla jako noční můra, které se nešlo zbavit. Měla jsem na něj vztek a právě proto mě vyděsilo, že se tu zjevil jako duch. ,,Co tady sakra děláš?!"

Zvlnil rty v úsměv, takový ten jeho nebezpečný, který na mě samozřejmě neplatil. Jediné, co mě děsilo, byla jeho přítomnost. Roztomile naklonil hlavu stranou. ,,Koukám na tebe."

,,A to jako proč?" zavrčela jsem jeho směrem. Přitáhla jsem si deku blíž k tělu. ,,Co po mně chceš? Proč jsem tady zavřená jako v nějakém vězení? Můžeš mi to vysvětlit?" Bylo toho na mě hodně. Hlas mi zeslábl. ,,A co se stalo s mým bratrem?"

Bělovláskova tvář se uvolila, už nevypadal tak nebezpečně. Trochu posmutněl a zvedl se. Několika kroky se přesunul až k mé posteli, na níž ladně vyskočil a jako kočka se postavil na čtyři. Cukla jsem sebou. Tak blízko mi snad nikdy dobrovolně nebyl.

,,Víš, proč jsi tady?" zeptal se mě, jeho hlas zněl nevídaně melodicky a tajemně zároveň. Pokla jsem a pokusila se posunout více dozadu, ale on mi přišlápl deku, takže jsem na něj zůstala hledět, neschopná slova. Jeho oči... ty tak zvláštní a pro člověka netypické oči... mě přimrazily na místě. ,,Protože teď jsi moje."

Jeho slova se mi zaryla hluboko do kůže, rezonovala mi hlavou ještě dlouhou dobu poté. Otevřela jsem ústa, nevyšla z nich ale ani hláska. Nedokáza jsem to. Cítila jsem se jak raněné jehně proti vlkovi. Neměla jsem šanci.

,,Jenom moje. Po dobu tvé práce tady... budeš jen moje," zopakoval s přidaným dodatkem. Zachvěla jsem se. Pokoušela jsem se myslet na cokoliv jiného, jen ne na to, jak se tyčil nade mnou a tak neskutečně mě k sobě přitahoval. I jeho obyčejná šedá mikina teď byla mou záchrannou lodí, na kterou jsem mohla skočit a odplout od svého problému. Byla to jen moje železná vůle, která dokázala jeho přitažlivosti odolat. Jako kdyby měl vlastní gravitační pole a já do něj padala.

Z tohoto transu, jak bych to později označila, mě vytrhl jeho starostlivý hlas a jeho teplá dlaň, která se mi otřela o rozpálnou tvář. ,,Hej, jsi tu se mnou? Je ti něco? Jsi úplně... úplně jiná..."

Ze rtů mi unikl tichý povzdech, aniž bych si to nějak uvědomila. Byla to taková automatická reakce. Tenhle člověk mě nepřestával udivovat, nepřestával mě vyvádět z úžasu tím, jak se mnou mával. Sklonila jsem hlavu. Po tváři mi skanula jediná slza.

To evidentně hýblo i s ním, protože se ode mě odtáhl, jako kdyby věděl, že mě chvilkami děsí. I přes to všechno vypadal smutně a právě tak se posadil vedle mě. Konejšivě mě objal a do ouška mi zašeptal tiché: ,,Trust me..."