Trust me

Kapitola desátá

Tak, dneska už tu máme trochu akce... a řeknu vám, že jsem si vyhrála dost~

Shina

Hichigo se pomalu zvedl z Reijiho, aniž by čekal na nějakou odpověď či adekvátní reakci. Vytáhl ho na nohy a hned poté, co tak učinil, ho chňapl za oblečení a nemilosrdně ho vyhodil ven skrze stále otevřené dveře. Zabouchl je za ním, nevšímaje si šokovaného křiku, a pracně klíčem zamkl. Opravdu o jeho přítomnost zde nestál, zvláště po tom, co právě udělal. Vytočeně zafuněl a setřel si čelo, kde se nacházely imaginární kapičky potu. (Dá rozum, že za takovou chvilku se zpotit nedokázal.)

Pozorovala jsem ho celou dobu, co nečinně stál u již zavřených dveří a pokoušel se uklidnit sám sebe. Nakonec se otočil k nábytku, na nějž odložil hrnečky s tekutinou, zašel pro ně a s hraným úsměvem došel k posteli, kam se posadil. Pokoušel se vypadat klidně, ale já na něm moc dobře poznala, že v klidu není. Cukání koutku ho prozradilo. Měla jsem tendenci se usmívat.

,,No, takže... všichni zapomeneme na to, co se tady událo, dobře?" pronesl. Byla to jasná řečnická otázka, odpověď na ni nečekal. Pomalu usrkl čaje ukrývajícího se v šálku a se zakuckáním zkroutil obličej do hrůzné masky, protože si zaprvé popálil jazyk a zadruhé se málem zadusil. To už jsem nevydržela a dala se do smíchu, načež od něj převzala svůj vlastní hrneček.

,,Hai, hai," přikývla jsem s nevinnou tváří. Na žádnou ze svých otázek jsem nezapomněla, udržovala jsem je hezky v mysli. Jen pro teď jsem mu nechala čas klidu a netrápila ho dalšími věcmi. ,,Arigato za čaj."

Po mém poděkování odvrátil tvář stranou, asi se cítil trapně. Zamumlal něco ve smyslu, že není zač, než se ke mně konečně obrátil. Jeho náhlý rezervovaný výraz skrýval všechny jeho pocity a já nedokázala určit, co bude jeho dalším terčem. Proto mě jeho další věta udivila.

,,Mluvila si ze spaní."

Zamrkala jsem a naklonila nechápavě hlavu na stranu. ,,Co prosím?" Tak nějak jsem nechápala, co to vlastně řekl.

,,Mluvila si ze spaní," zopakoval a navázal se mnou přímý očí kontakt. Jako vždy mě udivily jeho jantarové démanty plavoucí v čisté temnotě. V to, že se někdy dozvím, proč má takové oči a kůži tak přirozeně bledou, jsem přestala doufat.

,,Nemluvím ze spaní," oponovala jsem mu, když jsem se vzpamatovala a stočila svůj zrak stranou. I tak mě zajímalo, co jsem mohla říct, proto jsem bezmyšlenkovitě vyhrkla: ,,Co jsem říkala?"

Nejspíš jsem ho nějakým způsobem pobavila, neboť se uchechtl a usrkl čaje. Schválně to protahoval, čímž hrál na struhy mých nervů a nutil mě o tom více a více přemýšlet. Konečně odložil čaj stranou, respektive si ho odtáhl dál od úzkých rtů zvlněných v šibalský úsměv. Vzápětí zvážněl. ,,Říkala jsi, že ho musíš najít. Že musíš najít Kuchiki Byakuyu, protože stojí za vraždou tvé rodiny."

Odpoledne téhož dne

Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Taková blbost a dokáže mě tak rozhodit. Hichigo viděl, jak jsem z toho mimo, proto se rozhodl, že mě vezme na procházku ven. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposled spatřila sluneční paprsky. Obloha bez mráčků jasně odrážela sněhovou pokrývku, která se nacházela všude - na chodnících, na silnicích, dokonce i v parku, jímž jsme procházeli. Cestou kolem nás proletělo několik velkých fialovo-černých motýlů, což mi udělalo radost, zatímco bělovlásek vypadal zděšeně.

Usadili jsme se na jednu z laviček pod stromy, která se zdála relativně suchá. Opravdu na ní moc roztátého sněhu nebylo, mohli jsme si proto dobře sednout. Zhluboka jsem dýchala a potlačovala úsměv, jenž se mi z toho hrnul do tváří. Hle, další motýl, pomyslela jsem si, protože kolem nás jeden malý proletěl, ale neměli by být někde v suchu, když je venku zima?