Trust me

Kapitola osmá

Hichigo

Bělovlásek přišel domů, kde byly zkoušky na blízký koncert v plném proudu. Na svoje klíče si ani nevzpomněl, u nich doma pořád někdo byl, tudíž bylo odemčeno. Hudba hrála docela hlasitě, divil se, že si sousedé ještě nestěžovali. No, holt si za těch pár let museli zvyknout, nic jiného jim nezbylo. Proběhl koupelnou, kde se trochu upravil, v kuchyni ukradl pet lahev s čistou vodou a po schodech dolů zamířil do zadní části domu, kudy se dalo projít do garáže, kde většinou zkoušeli. Nespletl se, ostatní členové jeho 'rodiny' tam už byli.

,,Čus, Hichi," pozdravil ho Mugetsu, který jeho přítomnost zaznamenal jako první. Věnoval mu sladký úsměv, nepřestával však hrát. Tak, aby přeřval sílící hudbu, křikl: ,,Hej, hoši, pauza!" A jako zázrakem o pár vteřin později hluk ustal.

Když Shirosaki na pozdrav nic neřekl, místo toho zafrkal, černovlásek odložil svoji milovanou kytaru, na níž se skvěly modré blesky na černém pozadí. Došel až k němu a obtočil mu ruce kolem pasu. Do ouška mu zafuněl: ,,Chybí nám zpěvák, kdepak jsi byl, zlato?"

,,Nech si to na večer," upozornil ho Grimmjow se smíchem a zvedl se od bubnů s trýznivou žízní. Ichigo následoval jeho příkladu a obrátil do sebe polovinu z poloviny poloviny svého speciálního drinku.

,,Jo, nech si to na večer a pro někoho jinýho," zavrčel v reakci na Grimma Hichigo a hrubě se z jeho objetí vytrhl. Ramenem mu nejspíš vyrazil zuby. ,,A to zlato si nech vůbec pro někoho jinýho." Oči nenávistně přivíral.

Mugetsu si povzdechl a promnul si bradu, do níž ho mladší bráška praštil. ,,Ty jsi zas v tom módu, jo? Sebby, Sebby, gomenne. Stačilo naznačit." Jako kdyby ho nezajímalo, že je před ním vlastně úplně jiný člověk, hodil mu ruku kolem ramen. ,,V tom případě mi řekni, kdy mi vrátíš maličkýho."

,,Až se mi bude chtít," odsekl Shiro/Sebastian. Sebastian byla jedna z Hichigových tváří, jeden z mnoha jeho vnitřních hlasů, který v jistých případech přebírá kontrolu nad tělem. Zrovna tahle tvář, která byla většinou hodně bossy a control, se jmenovala Sebastian. Nebyla k Hichiho smůle/štěstí jediná, kterou jako schizofrenik slýchával a vlastnil.

Mezi přítomnými se rozlehlo tíživé ticho, které rozsekl až svým velitelským hlasem modrovlásek. ,,Konec zkoušky, díky za účast, teď se jde na večeři." Podrbal poslušného Ichiga na hlavě a ten se k němu vděčně přitulil. Zrovna teď měli oba dva mazlivou.

V rychlosti uklidili své nástroje a o pár minut později již stáli v kuchyni. Mugetsu se někam záhadně vypařil, ale to se stávalo pokaždé, když došlo na vaření. Ani Sebby se nedostavil, Grimm to čekal, tak se dali s Ichigem do vaření sami. Kručelo jim v břiše, proto se rozhodli ukuchtit čínu. Na talířích ji poté, co spolu povečeřeli, donesli do černovláskova i bělovláskova pokoje. Vlastně se to moc nelišilo od jejich normálních večeří. Málokdy jedli všichni u jednoho stolu.

Sebastian si jídla položeného na stole ani nevšiml, jen zamyšleně ležel na posteli a hleděl na bílou zeď nad sebou. Bylo tam pár dírek, nejspíš z jeho občasných záchvatů vzteku. Povytáhl koutky úst do úsměvu a vytáhl z kapsy telefon, s nímž si začal pohazovat nad hlavou. Už to bylo dlouho, co si Hichi popustil uzdu a nechal ho proplout na povrch. Musel si to užít, dokud maličký nebude chtít zpět. Teď ho ponechá uvnitř sebe, dokud se hezky nevyléčí z toho šoku s tou holkou. Hichi prostě nikdy nedokázal snést trpění ostatních. Proto po jeho pláči převzal kontrolu. Bylo to jednodušší než něco vysvětlovat.

Ta holka... napadlo ho náhle, přičemž telefon pevně uchopil a rozsvítil obrazovku. Uchechtl se. Jak mohl čekat, měl tam zprávu. Překvapilo ho, že jen jednu, ale nad tím pokrčil rameny. Najel na zprávu a rozklikl ji. Stálo tam: