Trust me

Kapitola pátá

Jé, hele, konečně jsem se dokopala k dalšímu dílu... užijte si ho.

,,Teď půjdeš hezky se mnou a tuhle práci u Reijiho odřekneš," rozkázal mi Hichigo a aniž by mi dal na výběr, chytil mě za zápěstí a začal táhnout ke dveřím. Nejspíš ho nezajímalo, jaký na to mám názor já sama.

Nějakým zázrakem se mi podařilo mu vyškubnout a zarazit se sotva metr od něj. ,,A ty jsi jako moje matka nebo co?" vyčetla jsem mu. Chápala jsem, že to se mnou asi myslí dobře, jenže já to místo zoufale potřebovala.

Povzdechl si a zatřásl hlavou, čímž mu do tváře sletěly delší pramínky vlasů. ,,Ty to nechápeš. Tady není místo pro tebe. Nepatříš sem." Vlasy si ihned upravil, takže vypadal zase perfektně.

,,Pozdě, už sem patřím," stála jsem si za svým. Dokonce jsem si dětinsky dupla a odvrátila tvář stranou, čímž jsem zrovna svůj názor neupevnila. Do mysli se mi vloudil jeho tichý smích.

,,Pojď, proboha," řekl a znovu mě chytil, tentokrát kolem pasu. Málem jsem zaječela, když si mě zvedl do náruče a sevřel tak, že jsem neměla možnost mu nijak uniknout. Pouze jsem do vzduchu kopala nohama.

Šklebil se jako idiot mé marné snaze a polopatě se mnou prošel dveřmi, do nichž kopl, aby se otevřely. Prošel dlouhou chodbou a seběhl schody, jako kdybych vůbec nic nevážila.

Nakonec došel do hlavní 'haly', velké tmavé místnosti, kde vyhrávala hudba. Bylo tam nespočet mužů a dost polonahých žen, jejichž krásná kůže se leskla v záři barevných reflektorů. Pohled mi sklouzl z tyčí, na nichž se některé kroutily, na železné velké klece, kde se mačkalo několik dívek a toužilo po přízni svých věznitelů. Ti stáli okolo a užívali si ten pohled. Vlastně nejen ten.

Hrklo ve mně, tuhle část domu jsem neviděla. Nedokázala jsem si představit, že by mě takhle někdo zavřel do klece a pohrával si se mnou. Už jen to, že budu muset prodávat své tělo za peníze , pro mě bylo dost těžké. Jak bych mohla vydržet něco takového?

,,Budou to po tobě chtít, Reiji to má rád, ponižování," sykl mi do ucha Hichigo, jako kdyby mi četl myšlenky. Opatrně mě postavil na zem a dost dlouho mě nechal, ať se na to všechno podívám. Přitom zašeptal otázku: ,,Dali ti už tvůj obleček...?"

,,O-obleček?" Tohle mě zmátlo. Oni po mně budou chtít, abych se nosila v nějakém oblečku? Nervózně jsem polkla a prohmatala si krk, jako kdyby mi kolem něj uvazovali oprátku. Tohle vážně bude moje smrt, nikdo mi nic neříká.

Hichigo se opět zasmál, po pobavení v jeho hlase však nebylo ani stopy. ,,Nezvládneš to. Ty opravdu ne, maličká." Zdálo se, jako kdyby se mi vysmíval, což mě dopálilo. Ovšem než jsem stačila něco peprného opáčit na jeho poznámku, přikročil k nám vysoký postarší muž. Respektive připotácel.

,,Heeele! Koolik chceš zaaa to, že si s tebou heezky uuuuužiju?" vysoukal ze sebe opile a nezapomněl za každým třetím slovem pořádně škytnout. Na rameno mi dopadla jeho těžká ruka a já sebou instinktivně cukla blíž k bělovláskovi. Ten chlap mě vyděsil, tak náhle. Ani jsem nepostřehla, co řekl.

,,Dej si odchod, Barragane," kývl k němu docela klidným hlasem Hichigo. Omotal mi ruku kolem pasu a přitáhl si mě k sobě tak prudce, že jsem skoro spadla. ,,Tahle je totiž moje. Rozumíš? Najdi si jinou. Na to tvoje ťinťítko stejně není nikdo zvědavej, a ona je na tebe moc dobrá."

Dědek zavrčel a odpotácel se zase pryč. Výrazně se mi ulevilo. Tedy do té doby, než mi došlo, co to vlastně Hichi řekl. Otočila jsem se k němu, trochu pozdvihla hlavu, protože byl oproti mně vyšší, a zamračila se. ,,Jak jako tvoje, hmm?" Nejspíš mi nějaká drobnost unikla.