Trust me

Kapitola jedenáctá

Shina

Z knihovny jsem zmizela docela brzo, jakmile jsem zjistila vše, co jsem potřebovala. Tak nějak mi přestalo záležet na tom, za jak dlouho se do parku za Hichigem dostavím, courala jsem se a užívala si sněhu. Takových procházek nejspíš hodně mít nebudu. Kopala jsem do každého většího kopečku, špičkami bot sníh nabírala. Připadala jsem si jako rozjařené malé děcko se sluchátky v uších. Po cestě byl obchod s elektronikou a v knihovně Wi-Fi, tak jsem si stáhla spoustu písniček. Nikdo mi to nemůže zazlívat.

Pomalu jsem šla, v uších mi hrála pomalá hudba, která mi pomáhala v uklidnění. Koukala jsem na padající vločky a nechala je zaplétat se do mých vlasů či smáčet svou vlhkostí mou tvář. Tu mi padl pohled na zapadlé papírnictví s malými dveřmi a z půlky odtrženou cedulí. Usmála jsem se a nakoukla blíž. Zjistila jsem, že mají otevřeno. S typickým zazvoněním zvonku při otevření dveří jsem vstoupila dovnitř.

Od pokladny se na mě zadívala stařenka s vrásčitou tváří, ale nezatvářila se nijak potěšeně, že vidí zákazníka. Vypadala spíš zhnuseně, jako kdyby se jí nelíbilo tady pracovat. Nebo že by se stranila lidí a právě proto tu pracovala? To pro mě zůstalo záhadou. Narozdíl od této nesympatické starší paní na mě obchod působil příjemným dojmem, cítila jsem se zvláštně uvolněná. Je zajímavé, co barevná místnost dokáže.

Koukala jsem sem a tam, někde byly propisky, jinde papíry a spousta dalších věcí. Zalíbil se mi malý zápisník, který mohl mít na výšku asi deset centimetrů. Byl tedy něčím, co by se mi vešlo do kapsy. Zavíral se na speciální patentek a na speciálním místečku tam, kde se otevíral, měl připevněnou zlatě lakovanou propisku. Celkově hrál do zlatavé barvy. Nejvíce mě zaujal jeho název: Trust me.

Nezdržovala jsem se tam dlouho, zápisníček si koupila a se zazvoněním zvonečku z obchůdku odešla. Nějak jsem se netrápila tím, že bych měla spěchat na setkání s Hichigem. Musela jsem si svou volnost užít zplna hrdla a do poslední vteřiny. Neočekávala jsem, že by se takové procházky děly často. Avšak kdo ví, já Hichimu do hlavy neviděla.

Z našedlého nebe se snášely drobné chladné hvězdičky, které na mě v krátkých intervalech za sebou dosedaly. Byla to zvláštní kombinace; mé tělo bylo zahříváno vrstvou oblečení a zároveň ochlazováno padajícím sněhem. Zimu jsem měla vždy ráda. Doufala jsem, že se ještě do Vánoc dostanu ven. Chtěla bych sehnat něco bráškovi, třeba plyšového medvídka v lidské velikosti. Jednou takového hnědého měl, říkával mu Tensa a miloval ho víc než cokoliv. To byl ještě prcek.

Pokusila jsem se zahnat chmurné myšlenky, jenž se mi honily hlavou při pomyšlení na Akiru. Dlouho jsem ho neviděla, ani jsem netušila, co se s ním děje. Ale věděla jsem, že do doby, co budu tady, se bude mít dobře. Zaplašila jsem slzy a přidala do kroku, nechtěla jsem na místo setkání přijít déle jak Shirosaki.

Hichigo

Hichigo došel k hlavní silnici a zraněnému muži zavolal záchranku. Když přijela, namluvil jim, že šel pouze kolem a tohoto muže nalezl, tak mu chtěl pomoci. Přilhal, že od něj viděl odbíhat tlupu psů, nejspíš vzteklých, tak ať mu udělají testy proti vzteklině. Po předání člověka sanitářům se rozeběhl směr Uraharova cukrárna.

Katana a wakizashi se mu houpaly při běhu na opasku, věděl, že by si měl pospíšit. Už tak ztrávil dost času bojem s Giriany. Pokud kvůli němu Shina nastydne, nejspíš si to nikdy neodpustí. Popravdě však tušil, že využije volný čas pro své dobro. Jak si dívka myslela správně, takových procházek nebude moc.

Kus před cukrárnou se zastavil, aby se trochu vydýchal a nepřišel tam jako úplný idiot. Ačkoliv mu bylo jedno, co si o něm lidé myslí, Urahara chtěl pro svůj obchůdek jen to nejlepší. Musel přijít relativně kultivovaně, jinak by to nedopadlo dobře. Kisuke ve světě lidí byl tou osobností, již jste nikdy nechtěli naštvat.