Trust me

Kapitola první

Vykročili jsme s Akirou do tmavého dne, spíše už večera. Nepršelo, ale zrovna dvakrát hezky také nebylo. Obloha pro nás svým sychravým počasím opravdu truchlila.

,,Shino?"

Akirův tichý hlásek mě po nějaké době vytrhl ze zamyšlení. Ohlédla jsem se na něj s povytaženým obočím. ,,Děje se něco, zlato?" zajímala jsem se.

Zatahal mě za ruku, abych zastavila, tak jsem tak učinila. Položila jsem na zem tašky a klekla si k němu. Nervózně přešlápl na místě a zvedl ke mně svá sklopená očka. ,,Já se bojím."

Přitáhla jsem si ho blíž k sobě a chytila jeho malé ručičky do dlaní. Vykouzlila jsem na tváři falešný úsměv, u něhož jsem si byla jistá, že na něj zafunguje kladně. ,,A čeho se bojíš, Akiro? Jsem tady s tebou, nemusíš se bát."

Drobně kývl a zavrtal se mi do náruče. Byla jsem ráda, že jsem s ním odmalička měla dobrý vztah. Měl mě rád a já jeho, kdežto moje starší sestra ho odmítala. Nikdy neměla ráda děti, přitom se jí už jednou podařilo otěhotnět. Blbka.

Na tohle teď není čas, okřiklo mě mé vědomí a já sebou cukla. Akira tiše fňukl, načež se ke mně přitulil. Objala jsem ho, aby se necítil tak sám. Ví, že já tu pro něj budu vždycky, ať se bude dít, co se bude dít.

,,Jdeme domů, ju?" zašeptala jsem mu do ouška, věnujíc mu další z těch robotických úsměvů. Bylo mi dost mizerně a stále do breku, ale nemohla jsem se teď zhroutit. Musím být silná. Pro Akiru.

Pobrala jsem všechno, co bylo mé, včetně bratra, a zamířila do tmavé uličky, na jejíž druhém konci jsem viděla světla velkoměsta. A to nejen obrazně. Auta jezdila jedno za druhým, sem tam prošel nějaký dospělý či pubertální spratek a všechno lemovala nažloutlá světla pouličních lamp.

Sotva jsme udělali pár kroků do uličky, směrem k tomu rušnému místu, zaslechla jsem za sebou nechutný hlas: ,,Ale, ale, kampak, puso?"

Snažila jsem se toho nevšímat a více sevřela Akirovu ruku, ale po pár dalších rychlých krocích mě cosi chytlo za rameno. Škubla jsem sebou do strany, jen abych se tomu doteku vyhnula, a Akiru strhla za sebe.

,,Ty vole, vona má děcko!" ozvalo se náhle ze stínů, odkud vzápětí vyšel muž, spíš ještě adolescent, a ulpíval na mně svýma chlípnýma očima. ,,To sem si nevšim."

,,Drž hubu, prdelku má pěknou," okřikl ho druhý muž, který stál jen kousek ode mě. Byla dost tma, a přesto jsem poznala, že mají oba dva pleť jako hořkou čokoládu. Upřímně mě to vyděsilo a byla jsem ráda, že Akira nic moc nevidí.

,,Co chcete?" zasyčela jsem k nim výhružně a se svým bráškou jsem ukročila zpět.

Ten bližší mi se nehezky ušklíbl a vzápětí se k nám přiblížil. ,,Co myslíš, holka? Pusť to děcko a pojď ke mně." Znovu k nám vykročil.

,,Nepřibližuj se!" vykřikla jsem a obrátila se na Akiru. Prudce jsem sebou trhla. ,,Utíkej!" Pak jsme se oba dva rozeběhli.

Slyšela jsem za námi dusot čtyř nohou, jak se ti dva dali do honění nás. Východ se najednou zdál strašně daleko. Rychle bijící srdce jsem měla pomalu až v krku, asi mělo v plánu ze mě vyskočit.

Následně mnou něco smýklo dozadu, aniž bych si vůbec byla vědoma toho, že mě něco chytlo. Z rukou mi vypadly všechny tašky, mimoděk jsem pustila i Akiru. Všechno se ve mě sevřelo, když jsem tvrdě sletěla na zem.

Tmu proťal můj přidušený výkřik a následně i Akirovy tiché vzlyky opodál. Měla jsem pocit, že mě něco ničí, a momentálně to nebyl jen obyčejný pocit žalu po ztracené rodině.