Trust me

Kapitola devátá

Myslím, že to začíná být zajímavější a zajímavější a že se konečně dostáváme k jádru věci... řekla bych, že jsme tak před polovinou povídky~

Shina

Seděla jsem na lavičce u domu svých rodičů, který byl kupodivu prázdný. Matka s otcem a mladší sestrou jeli pomoct babičce do nového bytu, ale pravděpodobně to bude spíš jen okukování nových věcí. Moc dobře je znám.

Koukala jsem na nebe, houpala se, užívala si klid a jaro, když tu najednou jsem vycítila jeho přítomnost. Jako kdyby má hlava, mé tělo instinktivně zareagovalo, podívala jsem se směrem k silnici vedoucí z kopce – jednalo se spíše o cestu politou asfaltem, moc upravená nebyla.

Stál tam.
On, sen každé.
Kuchiki Byakuya.

Kdybych patřila k jeho fanynkám, pravděpodobně bych začala šílet. Jenže tou dobou jsem neměla ani tušení, kdo to je. Procházel kolem, sotva třicet metrů ode mě, na sobě své černé kimono a bílé kapitánské haori. Jeho chladný vzhled mě doslova uchvátil.

Sledovala jsem ho celou dobu, co jsem na něj měla výhled, ovšem když zašel za vedlejší budovu, pohnula jsem se zcela automaticky. Doslova jako očarovaný zombie jsem ho následovala, proběhla branku a zastavila se na cestě.

V tu samou chvíli se okolí kolem nás změnilo. Neměla jsem zdání, co to mohlo způsobit, ale najednou jsem šla několik kroků před ním a stoupala po schodech. Měl na sobě totéž oblečení, jenže z nějakého důvodu mi strašně připomínal maidku. To bude určitě těmi barvami.

Ani jednou se na mě nepodíval. Za celou cestu jsem civěla jen já na něj. Obrátila jsem zrak, zdolávajíc několik posledních schodů. Pak mi došlo, kde to vlastně jsem.

Přímo naproti mně byly dveře od babiččina bývalého bytu, teď už prázdného, a vedle něj byla tři křesílka. Dvě byla obsazená, seděly v nich postarší paní, které mi byly tak nějak povědomé, přestože jsem si byla jistá, že je neznám. Vesele klábosily dál a vůbec si nás nevšímaly.

Posadila jsem se na poslední volné místo a pár minut je pozorovala – Byakuya byl nějaký pomalý, až nepřirozeně. Teprve jakmile došel do patra i on a dveře do bytu se otevřely, jala jsem se ho následovat.

Už jsem se neovládla, jeho chladná, mlčenlivá maska mě mučila. „Kdo jsi?" Můj hlas zněl zvláštně povzneseně, skoro jako kdyby měl každým momentem vyletět z mých úst a plout v barvách kolem mě.

Tehdy se na mě poprvé ohlédl. Nejspíš si nevšiml, za celý ten čas, že jsem s ním. Netušila jsem, že bych měla tak slabou přítomnost. Tak jak to, že mě doposud neviděl? A že mě neviděly ani ty povědomě cizí ženy před vchodem?

Slova kolem něj plynula, jen co otevřel ty dokonalé rty. Měla jsem pocit, jako by mě jimi svazoval, přitahoval k sobě jako magnet. „Tvůj nekončící sen..."

Pravděpodobně se mi z něj podlomila kolena. Chtěla jsem se k němu přiblížit, přitáhnout si ho k sobě a jeho hebké rty ochutnat, až bychom se z toho zbláznili. No, pravděpodobně dříve já než on.

„Jak – cože?" vyhrkla jsem neinteligentně. Teď si o mně bude myslet, bůh ví, jaké jsem pako. Jsem pako, ale v tom dobrém slova smyslu... ehm. Teď není čas na takové úvahy, první dojem jsem zkazila. A to jsem byla ta, co ho celou dobu stalkuje.

Pousmál se. Nepatrně, avšak pousmál. Spatřila jsem to neviditelné pozdvihnutí koutku, což by se dalo počítat spíše za poloúsměv. Bylo to tak obyčejné a dokonalé, že se mi z toho zamotala hlava. Opřela jsem se o nejbližší stěnu, jinak bych asi nehezky spadla k zemi.