Láska jako lék

2. Neočekávaná návštěva

Ležel v posteli a přemýšlel, stále dokola si opakoval to včerejší setkání. Její nádherné dlouhé vlasy, pobledlou tvář a ty nejkrásnější oči jaké kdy spatřil. Vždy se mu líbila Lydie, už dlouhé roky po ní pokukoval, tajně snil, že jednou budou spolu, ale po včerejšku si už nebyl tak jistý. Nechápal, co se to děje, vždyť tu dívku sotva znal. Tak proč, vždy když na ní pomyslel, se mu srdce prudce rozbušilo? Posadil se a prohrábl si svoje neposedné vlasy, bylo třeba jít do školy. Proto rychle vstal, natáhl na sebe své oblíbené oblečení, provedl ranní hygienu, popadl tašku a pádil ke svému autu. Hned potom co nastoupil, nastartoval a vyrazil.

Projížděl městem, nechtělo se mu do té budovy, kde bude jen ztrácet čas vysedáváním hodinu co hodinu a navíc ho stejně ani trenér po škole nenechá pořádně si zahrát a tak, když měl odbočit do školy, raději zamířil na opačnou stranu. Do nemocnice. Potřeboval vědět víc. Víc o ní. Mladé dívce, která mu nedala spát. Zastavil na parkovišti a vystoupil. Vběhl dovnitř rychlostí blesku a vrazil do Melissy.

„Dávej pozor Stilesi a vůbec co tu děláš? Nemáš být teď ve škole?" zeptala se s pozvednutým obočím.

„Já," poškrábal se nejistě na hlavě. „No měl jsem tam namířeno, ale...," vlastně ani nevěděl, co by řekl. Nenapadal ho žáden důvod a říct pravdu? Styděl se.

„Tak co tady děláš?" zeptala se znova.

„No já," povzdechl si poraženě, musel s pravdou ven, nic jiného mu nezbylo, „chtěl jsem vědět, kdo byla ta dívka ze včera."

Melissa se pousmála. „Jo tak odtud vítr vane."

„Jak se vůbec jmenuje?" zeptal se tiše zvědavým hlasem. „A co jí je? Vypadala tak smutně."

„Jmenuje se Tia. No víš, je moc nemocná, proto je tak smutná a vůbec, proč se o ní zajímáš?" Scottova matka pozvedla obočí a sledovala, co z něj nakonec vyleze, i když to někde uvnitř sebe tušila.

„Něčím je zajímavá. Zalíbila se mi na první pohled a...," na chvíli se odmlčel, než znova spustil už tišším hlasem, „a rád bych jí poznal."

„Dobře tedy, ale jen na chvíli," řekla a oba se vydali na podlaží, kde se nacházel pokoj oné dívky. Když došli ke dveřím, zastavili se.

„Nevím jak jí dneska je, takže jen chvíli," dodala ještě, než ho nechala samotného a vydala se po své práci. Nervózně přešlápl z nohy na nohu a pořádně se nadechl, poté lehce uchopit kliku a vešel dovnitř.

***

Tia se po probuzení posadila a protáhla ztuhlé tělo, už jí bylo o něco líp, dokonce měla i hlad. Celou noc sebou házela a myslela na něj. Na toho hnědookého mladíka ze včera. Dokonce se jí o něm i zdálo. Sotva ho znala, vlastně, nevěděla ani jeho jméno. Včera se to všechno seběhlo tak rychle. Než stačila cokoliv říct, znova se jí udělalo nevolno a omdlela. Probrala se až u sebe v pokoji, kde dostala další léky a poté usnula.

Teď seděla v posteli a přitáhla k sobě stolek se snídani, kterou jí zde sestry nechaly a dala se do jídla. Když v tom se najednou otevřely dveře a v nich stál on. Položila hrnek s čajem a promnula si oči. Chtěla se přesvědčit, že to není jen sen, ale skutečnost.

„Ahoj," pousmál se tím svým dokonalým úsměvem a malými kroky popošel až k nemocniční posteli, kde se nacházela.

„A-ahoj," zakoktala se dívka, pořád tomu nemohla uvěřit, „co tu... děláš?"

„Ehm, přišel jsem tě navštívit, pokud ti to nevadí," nervózně se zastavil u postele.

„Vůbec né," pousmála se, „kromě Mel, za mnou stejně nikdo nechodí. Jo a jsem Tia."

„Já jsem Stiles, těší mé, mimochodem máš moc krásné a zajímavé jméno," odhodlal se posadit na okraj postele.

„Díky," lehce se začervenala, sklopila pohled, ale dlouho ji to nevydrželo a znova vzhlédla do jeho očí.

„Nejsi zdejší že?" zeptal se po chvíli.

„Ne, pocházím z New Orleans," odpověděla mu tichým hlasem a stále jej s úsměvem pozorovala.

„Páni to je docela daleko. A co tě přivedlo sem?" znova se zvědavě zeptal, chtěl o ní vědět všechno.

„No, popravdě moje nová rodina," zašeptala tichým hlasem plným smutku.

„Nová rodina? A kde máš tu svou?"

Chvíli mlčela a přemýšlela, jak a zdali mu má říct svůj příběh. Nakonec se však nadechla a začala vyprávět. Od Melissy věděla o nadpřirozenu v tomhle městě, takže se nebála, mluvit narovinu.

„Otce jsem nikdy nepoznala a matka zasvětila celý svůj život čarodějnickému covenu. Byla jsem tedy vychována jako čarodějka, o kterou se všichni starali jako o princeznu. Učili mě, chránili. Co jsem však netušila byl důvod, proč se ke mně tak chovali. Když jsem se narodila, bylo to v době, kdy na nebi svítil krvavý měsíc a pro náš coven, to byl znak, že se narodila dívka, jenž měla být v ten pravý den obětována. Ale to já netušila. Do doby, než onen den skutečně nastal. Jenže to už bylo pozdě, pro mě bylo pozdě. Pak se však všechno pokazilo. Celý rituál se zvrtnul v krvavá jatka, moje matka zemřela a mě zachránil jeden... no vlkodlak, který mě k sobě vzal a dal mi domov. Chránil mě a staral se o mě. Jenže poté v New Orleans vypukla válka nadpřirozených bytostí a já o něj přišla, byla jsem úplně sama a tak mě poslali do domova, kde si mě měla vzít jedna rodina, prý stejně jen na chvíli, do doby kdy budu plnoletá. Tak jsem se dostala sem. Když ale zjistili, že jsem nemocná a že je budu stát peníze, nechali mě tu a vypařili se," otřela si těch několik slz, které ji mezitím stačily stéct po tváři.

Stiles jí celou dobu bedlivě poslouchal. Visel na každém slově, které vypustila z úst. Občas se podivil, jindy zarazil, ale hlavně mu jí bylo velmi líto. Zasloužila si mnohem lepší osud, než ten, který pro ni byl přichystán. „Velmi mě to mrzí," lehce jí vzal za ruku.

„Nemusí," sjela pohledem na jejich ruce a pak zpátky k jeho očím, ve kterých se utápěla.

„Ale třeba to nějak půjde. Říkala jsi, že jsi čarodějka, tak udělej kouzlo a budeš zdravá," v očích mu vzplály ohníčky naděje. Nikdy o čarodějkách neslyšel, zřejmě proto ho fascinovala ještě více.

„To nejde. Sama sobě pomoct nedokážu a nikoho jiného jako jsem já už neznám," povzdechla si smutně.

I když jí pořádně neznal, měl pocit, že ji v tomhle samotnou nemůže nechat. Sice jí nevyléčí, ale bude jí přítelem, kterého potřebuje. „Hlavu vzhůru. Pořád je ještě naděje, že tu nemoc porazíš, nevzdávej to," pohladil jí jemně po tváři.

Nevěděla jak, ale věřila mu. Věřila, že to dokáže a že v tom nebude sama. V jeho přítomnosti se cítila moc příjemné a každý jeho dotek projel jejím tělem jako blesk. Cítila se silnější. Něco je spojovalo a oba to věděli. Táhlo je to k sobě jako magnety a ani jeden se tomu nebránil.

„Děkuju, tebe mi poslalo samo nebe, jako anděla strážného," pousmála se, po dlouhých týdnech znova zářila. A za vším byl on. Obyčejný kluk.

„Rád budu tvůj strážný anděl," lehce stiskl její ruku a znova k ní vzhlédl, dokázal by na ní koukat celou věčnost.

Už dál nebylo potřeba slov, rozuměli si i bez nich. Tiše seděli a drželi se za ruce, dokud je nevyrušila Melissa. Tia nechtěla, aby odešel, ale když přislíbil, že se zase vrátí, přikývla tedy a rozloučila se. On odcházel s úsměvem na tváří a příjemným pocitem v místě, kde měl srdce. Ona si lehla a se zavřenýma očima si znova představovala jeho sladkou tvář.