Láska jako lék

6. Nemoc se vrátila

Uběhlo pár dnů od doby, kdy slavila své narozeniny. Těšila se na blížící se víkend, který měla strávit se svým milovaným v romantickém prostředí. Už dokonce dostala i povolení od lékaře s menší přímluvou Mel. A za to jí byla velmi vděčná. Do slíbeného výletu zbývalo ještě několik dní a tak se Tia snažila odpočívat co nejvíce. Jenže ani to jí nějak moc nepomohlo. Nemoc, která se jako zázrakem zastavila a tím se její zdravotní stav zlepšil, se vrátila v plné síle. Nikdo to nečekal, ani ona sama.

Zrovna procházela z koupelny zpátky do pokoje, když se jí udělalo nevolno a zatočila hlava. Z poslední sil doběhla zpátky do koupelny a sklonila se nad umyvadlo. Jaké však bylo její překvapení, když začala zvracet krev. Natáhla se a zmáčkla tlačítko, kterým pacienti přivolávali sestřičky. Bála se, nevěděla co se to s ní děje. Nechtěla si připustit, že by se to zase vrátilo. Po tváří se jí kutálely slzy, opírala se o umyvadlo a čekala, až někdo přijde.

„Volala jsi?" ozval se známy hlas z pokoje.

„Jsem tady," zašeptala dívka z koupelny a otřela si ústa.

Melissa došla k ní a zarazila se. „Je ti zle?"

„Nevím co se děje, bojím se," zašeptala mladá čarodějka se slzami v očích.

Mel ji opatrně dovedla na pokoj a zavolala lékaře. Ani jí se to nechtělo líbit. Možná se radovali předčasně. Když se lékař dostavil, ihned Tiu poslal na vyšetření. Chtě nechtě musela si znova projít nepříjemná a zdlouhavá vyšetření, na jejímž konci bude čekat na ortel, který už teď tušila. Umírala. Nemoc se vrátila zrovna, když doufala, že jí porazila. V době, kdy byla šťastná a milovaná. S pomocí Melissy, která jí nechtěla nechat samotnou, si prošla veškerá vyšetření. Pak se opět odebrala na pokoj a lehla si. Čekala na lékaře a na to co řekne.

„Mám zavolat Stilesovi?" posadila se Scottova máma vedle ní.

Dívka jen zavrtěla hlavou, nechtěla ho znepokojovat. Ne dokud to nebude vědět jistě. Někde uvnitř v ní se držel strach. Strach z toho, že jí už nebude chtít. Snažila se uklidnit a myslet na něco jiného, ale moc to nešlo. Mel seděla tiše vedle ní, nechtěla jí nijak rozrušovat. I ona doufala, že to nebude tak zlé, jak to vypadá. Zrovna, když se čarodějka aspoň trochu uklidnila, vešel dovnitř lékař. Už výraz v jeho tváři nenaznačoval nic dobrého.

„Tak?" posadila se a čekala.

„Bohužel se potvrdilo naše podezření. Vaše nemoc se vrátila v plném rozsahu, to že jste byla nějakou dobu bez příznaku a v pořádku, bylo něco, čemu si říká ticho před bouří. Budeme muset nasadit chemoterapii a to nejlépe hned," řekl lékař.

„A když to nezabere?" zeptala se ho tichým hlasem.

„Když to nezabere, je tady možnost operace, ale ve vašem případě bychom to nedoporučovali, nemusela byste jí přežít."

Melissa jí chytila za ruku a smutně na ni koukla, obávala se toho.

„Tak, děkuji," zašeptala Tia.

„Půjdu tedy zařídit první chemoterapii a dám vám pak vědět," dodal ještě, poté se odebral z pokoje a nechal ty dvě o samotě.

Mladá dívka si otřela uslzené oči, snažila se být silná. Melissa jí konejšivě objala.

„Neboj, zvládneme to," chtěla znít přesvědčivěji, ale sama byla ustaraná. Dobře věděla, co tohle obnáší a jaký je konec. Brala jí jako svou dceru a nesla to stejně těžce jako ona.

„Já, mohla bych být teď sama prosím?" zašeptala uplakaně Tia.

Mel přikývla a dala jí pusu do vlasů, v tichosti se odebrala z pokoje. Jen co se za ní zavřely dveře, zabořila čarodějka tvář do polštáře a rozplakala se. Čekalo jí to nejtěžší a to, říct tuto šatnou zprávu Stilesovi.

Zrovna seděl na lavičce a sledoval trénink, když mu zazvonil mobil. Trvalo chvíli, než si vůbec v tom křiku a hluku uvědomil, že něco zvoní. Natáhl se pro něj a ihned hovor přijal.

„Ahoj, jsem zrovna na tréninku, hned pak přijdu," řekl s úsměvem a sledovat místního trenéra.

„Já... musím ti něco říct," řekla tichým hlasem, že jí sotva slyšel.

„Lásko co se děje?" zamračil se, tušil něco zlého.

„Vrátilo se to, vrátilo," zašeptala mezi vzlyky, „umírám."

Když to slyšel, jako by se vše kolem zastavilo. Nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Ona nemohla umřít. „Hned jsem u tebe," zavěsil a sbíral si svoje věci rychle do tašky. Musel teď být u ní. Svlékl si dres a hodil do tašky. Nečekal na Scotta, dokonce ani nereagoval na volání trenéra. Hodil si tašku na záda a běžel co nejrychleji k autu.

Nasedl, nastartoval a vyjel k nemocnici. Myšlenkami zabloudil opět k ní. Jaké to asi pro ni musí být? Dokáže se i přes to všechno zase dostat? A co když umře? Co bez ní bude dělat. Miluje jí. Miluje ji jako nikoho předtím. Cítil, jak se mu derou slzy do očí, ale musel zůstat silný. Už kvůli ní. Musel jí být oporou, kterou teď bude nejvíc potřebovat.

Šlápl pořádně na plyn a po pár minutách konečně parkoval na svém místě před nemocnici. Doběhl na její pokoj. Ležela na posteli a plakala. Došel až k ní a okamžitě si jí přivinul k sobě do náruče.

„Už jsem u tebe, lásko moje," zašeptal jí do vlasů a více jí k sobě tulil.

„Strašně se bojím," vzlykla smutně a znova zabořila svou tvář do jeho hrudi.

Cítil, jak mu slzami máčí triko. Konejšivě jí držel v náručí a sám držel slzy zpátky. „Neboj se, jsem s tebou. My to zvládneme," věřil tomu. Musel. Nechtěl si připustit, že by ji ztratil.

„A co když né. Já nechci umřít," plakala při každém slově, které vyslovila.

„Jsem tvůj anděl lásko, já tě nenechám umřít. Nenechám," zíral, kdesi před sebe, už to nevydržel. Slzy mu tekly po tváři a stále jí objímal. Nechtěl jí pustit, už nikdy. Byla jeho štěstí, jeho život. Jeho největší láska. Opatrně ho chytila za ruku a pohlédla mu do očí. On jí pohladil po tváři a setřel slzy, které jako by neměly konce.

„Prosím, už neplakej," políbil ji na čelo.

Otřela si oči a smutně sklopila pohled. Lehl si i s ní a více jí přivinul k sobě do náruče. Políbil ji do vlasů a hladil po zádech. Nechtěl na to myslet. Nechtěl se dívat dopředu a vidět vedle sebe jen prázdné místo. Musel najít způsob jak jí pomoct. Byl přece její anděl strážný. Nesměl jí zklamat.