Láska jako lék

7. Potřebuji zázrak

Tak, jak řekl lékař, se i stalo. Hned na druhý den měla Tia připravenou chemoterapii. Bylo to nutné, jelikož její zdravotní stav se jí během noci závratně zhoršil a nikdo nechápal, jak je to možné. Dostala vysoké horečky, které se podařilo snížit až k ránu a i tak to nevypadalo dobře. Byla bledá a zesláblá. A skoro celé dopoledne prospala. Stiles s ní byl celou noc, chvíli spal, chvíli na ní dával pozor. Chtěl s ní být i přes den, ale musel do školy, sama ho tam poslala s tím, že je jí lépe i když vlastně lhala. Hned poté co smutně odešel, znova usnula. Potřebovala nabrat nějaké síly.

Bylo asi něco málo před polednem, když se probrala, cítila se o něco lépe. Jen tak ležela a koukala do stropu. Přemýšlela. Potřebovala přijít na nějaké řešení, na něco, co by jí vyléčilo. Byla do toho tolik zabraná, že si nevšimla Melissy, která vešla do pokoje.

„Tio? Zlato?" sedla si na postel a pohladila jí po ruce.

Dívka sebou trhla. Až teď si uvědomila, že není v pokoji sama. „Mel? Proč jsi tady?" smutně k ní vzhlédla.

„Chtěla jsem pro tebe přijít já, je čas," pohladila ji po tváři.

Čarodějka přikývla a pomalu se postavila, přehodila přes sebe župan a nazula si teplé papučky. Nechtělo se jí, ale byla to její jediná naděje. Pokud by tohle selhalo. Neměla už nic.

„Stiles přijde?" zeptala se jí Mel cestou.

„Asi ano, nevím, kdy končí. Chtěl zůstat, ale poslala jsem ho do školy, stejně by nic nevyřešil," povzdechla si a obě pokračovaly v cestě.

Po pár minutách došli do malé místnosti. Na každé straně se nacházely čtyři pohodlné křesla. Každé z nich mělo polštář a a teplou deku pro větší pohodlí pacientů. Vedle se nacházel stojan pro chemoterapii podávanou v infuzích. Melissa dovedla dívku k jednomu křeslu a pomohla ji posadit se.

„Bude to bolet?" zeptala se tiše dívka a opřela hlavu o opěradlo.

Měla strach. Nevěděla, co jí čeká. Pomůže jí to? Bude to dost na její uzdravení? Nebo je to jen ztráta času? Nikdo na tyhle otázky teď nedokázal odpovědět.

„Teď ne. Je to jako normální infuze. Až pak se ukáže, jak moc tvoje tělo na tuhle léčbu reaguje a jak moc ti bude zle," vysvětlila jí Mel a pomalu jí připravovala. Vyčistila jí místo, kde provede vpich. Pak si nachystala vše potřebné pro zavedení kanyly. Tia poté položila ruku na opěrku a čekala, až Melissa dokončí přípravu. Zavřela oči. Netoužila vidět, jak velká jehla pronikne její už tak bledou kůží a vypustí do těla toxické látky.

„Au," sykla tiše, když se tak stalo.

„Promiň," sedla si k ní její „druhá máma" Melissa.

„To nic. Stejně je tohle asi nic oproti tomu, co dál mě čeká," povzdechla si mladá čarodějka.

„Určitě to zvládneš. Jsi silná holka. Musíš bojovat a nevzdávat to," konejšivě ji pohladila po tváři.

„Jsi na mě strašně hodná Mel. Od samého začátku jsi ke mně byla milá a pomáhala jsi mi, velmi si toho vážím. Jsi jako moje máma a mám tě moc ráda," vychrlila ze sebe všechno, co měla na srdci už delší dobu, ale nenašla odvahu to říct.

Melissu její vlídná slova dojala, snažila se potlačit slzy, nakonec to však vzdala a nechala je volně stékat po tváři. „A ty jsi jako moje dcera, kterou jsem nikdy neměla. Taky tě mám ráda, zlato," objala dívčinu pevně, ale zároveň opatrně. „Chvilku to bude trvat, tak si odpočiň a já za chvíli přijdu," dodala s úsměvem.

Tia jen přikývla a pohodlněji se usadila, trochu se přikryla dekou, aby ji nebyla zima a přivřela oči. Melissa se ještě jednou na dívku podívala a pak odešla dělat svou práci.

Stiles jel městem jako šílenec. Už dávno měl být v nemocnici, ale protože včera utekl z tréninku, musel si to dneska vynahradit. Jejich trenér byl neoblomný a rozhodně ho nechtěl pustit jen tak. Proto projížděl městem jako kdyby hořelo, aby byl u ní co nejdříve. Za pár minut už parkoval před nemocnici a pak jako vichřice proběhl chodbami, až se dostal k ní. Už přes prosklené dveře viděl, že tam není sama. Nechtěl ostatní nějak rušit, ale nemohl si pomoct, nutkání jít za ní bylo silnější. Proto tiše otevřel a vklouzl dovnitř. Tia měla zavřené oči, musel se pousmát tomu, jak sladce vypadala. Posadil se na okraj a lehce jí vzal za ruku. Zavrtěla se a pohlédla rozespale na něj.

„Ahoj," pousmál se a políbil jí

„Ahoj," pozdravila jej a opětovala.

„Jak ti je?" zeptal se starostlivě.

„Už bylo lépe, ale pořád to ještě ujde," věnovala mu jeden ze svých úsměvů.

„Budu u tebe, slibuju."

„Já vím, ale co když to nezabere, co když tím jen ztrácím čas, který bych mohla využít jinak. Já nechci umřít, nechci. Ale já nevím jak to udělat. Mě zachrání už asi jen jedna věc," koukla na něj smutnýma očima.

Věděl, že má pravdu. Sám se toho bál. Že léčba nevyjde, že o ni přijde. „Jakou věc máš na mysli?" zeptal se opatrně.

„Já potřebuju už jen zázrak Stilesi. Jen to mě zachrání," sklopila pohled, aby neviděl její slzy, i tak si toho všimnul.

„Neplakej už prosím. Já... něco vymyslím. Přijdu na to, jak ti pomoct," objal jí.

Chvíli vzlykala, ale pak se uklidnila. Věřila mu a on jí nechtěl zklamat. Celou dobu jí držel v náruči a něco jí vyprávěl. Když došla sestřička a vyndala jí kanylu, pomohl jí dojít až na její pokoj, kde jí uložil. Byla unavená a nebylo jí moc dobře. Počkal, než usne a pak jí něžně políbil do vlasu. Odebral se ke dveřím, ještě jednou se otočil, aby spatřil tu, jejž si získala jeho srdce, poté se otočil a zmizel na chodbě.

„Stilesi?" otočil se a spatřil matku svého nejlepšího přítele.

„Děje se něco?" zeptal se.

„Ne, teda aspoň o ničem nevím. Už jdeš?"

„Jo, já. Potřebuju jen jít. Mám ještě něco na práci," řekl a chtěl jít dál, ale pak se znova otočil, „jak moc je to vážné?"

„To už jsem ti přece řekla, chemoterapie je poslední možnost, když to nepomůže tak," odmlčela se.

„Tak zemře," dořekl to za ní smutným hlasem, „jenže já ji umřít nenechám."

„A co chceš dělat?" koukla na něj zmateně, asi jí stále nedocházelo, kam tím míří.

„Myslím, že mě něco napadlo," řekl zamyšleně a vyběhl z nemocnice, nechal jí tam jen tak stát a nasedl do auta.

Jeho další cesta vedla k domu svého nejlepšího přítele Scotta.